Bylo by překvapením, kdyby album, které složil Magnus Karlsson a nazpíval Ronnie Romero, nebylo dobré. Magnus své autorské kvality potvrdil několikrát (např. v partách a projektech Primal Fear, Allen/Lande, Kiske/Somerville), Romera si pro koncertní reunion legendárních Rainbow vybral sám Ritchie Blackmore, což mluví rovněž za vše. Oběma borcům navíc jistí záda Mike Terrana, jenž se pravděpodobně rozhodl pro zápis do Guinessovy knihy rekordů za účast v co největším počtu rock-metalových spolků. Celé trio se před dvěma lety uvedlo společnou prací na projektu The Ferrymen, a protože šlo o fachu úspěšnou, dočkali jsme se v říjnu studiového následovníka ocejchovaného strašícím titulem "A New Evil".
Když někdo jednou chytne řemeslo do ruky a začne v něm být dobrý, záleží jenom na něm, jestli se s daným standardem spokojí nebo jej nějak rozvine. Magnus Karlsson patrně patří do první kategorie. Skladatelství, jež neklesá pod určitou laťku, zároveň se ale začíná čím dál jasněji projevovat jistá zakonzervovanost, která nemusí být každému po chuti. Druhé album The Ferrymen se může zdánlivě jevit jako temnější, s větším důrazem na vnesení progových a moderních prvků, případně symfo-epiky, ve výsledku jde ale jenom o kosmetické dokreslení toho, co v Magnusově rukopise zůstává stejné a už také trochu ohrané.
Řeč je zejména o refrénech a jejich nápěvech, které - bez ohledu na okolní obsah skladby - téměř pravidelně vjedou do nadýchaných sfér s protahovanými tóny a přímým harmonickým pohupováním. To samozřejmě nezní špatně (na papíře ani v reálu), jenže když se tento recept opakuje píseň po písni, a to v rámci většiny Karlssonovy práce, začíná jít o drobný zádrhel. Na druhou stranu dalšími nedostatky album "A New Evil" netrpí, hudba osciluje na zajímavém rozhraní, jehož heavy-powermetalový odstín zajišťuje přičinlivá kytarovo-rytmická souhra, hardrockový akcent zase spolehlivě dodává Romerův hlasový charakter.
Jako "reklamně" nejlákavější položky poslouží trio "No Matter How Hard We Fall", "Save Your Prayers" a "Heartbeat", zbývající skladby ale nijak zvlášť nezaostávají, naopak se postupem času začnou nebezpečně podobat. Karlssonovy autorské příspěvky trochu připomínají satelitní městečko, kde se vysoká kvalita bydlení kříží s ne úplně příjemným pocitem lidského odosobnění. Magnus stále píše jako autor-člověk, když ale bude pokračovat v nastolené linii, můžou se jednou jeho výtvory stát chladné, jakoby je tvořil autor-stroj.
|
