Rakouští Edenbridge vloni oslavili dvacet let svojí činnosti, letos představili desátou řadovou desku svojí kariéry a po celou tuto dobu a na každém dalším albu si pěstují svůj osobitý jemný výraz tak intenzivně a systematicky, že je poznáte prakticky za jakékoliv situace a z jakékoliv skladby. Můžete jim otloukat o hlavu, že už léta hrají na jistotu, že zpěvačka Sabine Edelsbacher se svým decentním a umírněným projevem příliš vzruchu do děje nepřinese, že romantické melodie prakticky výhradního autora a multiinstrumentailsty Lanvalla nejsou kdovíjak strhující ani chytlavé, i to, že se i přes výrazný vliv kláves nepouští do kdovíjaké přeplácané bombastičnosti… Jenže zmíněné ústřední dvojici, kolem které se točí všechno podstatné, je to zjevně úplně jedno a dělají to už léta tak, jak jsou zvyklí, jak jim to vyhovuje a jak to mají rádi.
Na novinkovém albu „Dynamind“ Edenbridge konečně (alespoň zlehka) pozastavili svou stále ještě funkční hru na jistotu. Jasně, že je opět v každé skladbě můžete snadno identifikovat a začátek alba v podobě nadýchané „The Memory Hunter“ a nasládlé „Live And Let Go“ jede přesně v osvědčeném duchu - hodně kláves, výrazný prostor pro Lanvallovu kytaru, hodný zpěv s úzkým vztahem k romantismu a přesně ta melodická vzdušnost, na kterou kapela najela už před lety. S „Where Oceans Collide“ Edenbridge začnou velmi sympaticky přisypávat do své romanťárny decentně ostřejší koření, kterému se občas kupodivu úplně nebrání ani Sabine (berte tato konstatování ryze v rámci už dávno uzavřeného světa kapely). Vyjma folkem načichlé „On The Other Side“ s taneční rozverností a velmi uvolněným optimismem (i tady lze připočítat body za lehký posun z komfortní zóny) a andělsky neškodné balady „Tauerngold“ lze lehce zvýšenou akčnost sledovat až do rozsáhlé skladby „The Last Of His Kind“. To, že podobně rozsáhlá výpravná kompozice je pevnou součástí téměř každého alba kapely, ještě neznamená, že hračička Lanvall dokáže každou její část udělat natolik dramatickou a zajímavou, aby ji bylo možné považovat za stěžejní part alba, obzvlášť přemýšlivá instrumentální pasáž docela intenzivně zatáhne za brzdu – o to sympatičtější je mohutné probrání se z téhle uspávané. Paradoxně vše znovu utlumí krátká titulní éterická tečka.
Edenbridge žijí sami ve svém světě, který si nastavili a definovali už na začátku tisíciletí. Na tom se nic nemění. Na „Dynamind“ dokázali některým ze svých barev dát až možná nečekaný lesk a znějí chvílemi hodně svěže, ale překonávání sama sebe (navíc, když tu laťku máte nastavenu docela vysoko), je zjevně náročná disciplína. Na téhle desce k tomu kapela už několikrát směřovala, nicméně rozpačitý závěr, který snahu o větší živočišnost spolehlivě utlumí, je důvodem toho, že v součtu všech plusů a mínusů z toho Rakušané vycházejí stejně jako v kole minulém – typicky vydařený pozitivní, vypiplaný a neposkvrněný symfometal tak, jak jej od Edenbridge známe.
|
