Japonci Galneryus vždy koketovali s progem, málokdy ale uvedli instrumentálně nejzapeklitější song desky rovnou jako singl. Skladba „The Followers“, která lákala na aktuální disk „Into The Purgatory“, se s tím v tomto ohledu nemaže, hororový kakofonický motiv, djentové kytary a značně ponurá atmosféra představují jednak nejtemnější stránku kapely, ale také prvky, jež z Japonců - ještě ve spojitosti se specifickým zvukem či hammondkami - vždy činily osobité a rychle poznatelné těleso.
Zmíněnou kompozici jsem chvíli rozdýchával, s odstupem času ji však považuji za jeden z nejlepších a nejzajímavějších momentů celého alba. Nicméně si dovolím tvrdit, že i jeho zbytek v pohodě dostojí očekáváním, které do kapely fandové vkládají. Opět dochází k pravidelnému prolínání progrese a povznesených melodií, zpěvák Masatoshi Ono potvrzuje špičkovou formu, kytarista Syu v krkolomných sólech potí krev, když pak do uměleckých eskapád vnese neoklasické téma, hudba působí jako učiněná nirvána. Ve všem se možná odráží symptom několikrát slyšeného, navíc trochu ubyly nasládlé patetické motivy (což mě osobně mrzí nejvíc), a přece jde pořád o úctyhodný a dostatečně chytlavý nadžánrový zážitek.
I když song "Fighting Of Eternity" mixuje powermetalovou lehkost i epiku, harmonické vyhrávky v "Never Again" ještě umocní finální sborová nástavba, vokální linky písně "Come Back To Me Again" nadnáší libozvučné klenutí a závěrečná devítiminutovka "The End Of The Line" v čarokrásné neoklasické pointě atakuje centra mozkové slasti, novinka Japonců tentokrát působí - i díky zvukové produkci - temnějším dojmem. Více si ji proto užije progresivněji naladěná část fanoušků, ani tradiční melodici by ale neměli přijít zkrátka, všichni vespolek pak musí obdivovat instrumentální ekvilibristiku, která z této nahrávky dělá nezpochybnitelné umělecké dílo.
|
