Kudy do třetího alba italských Noveria? Tajemství novinky „Aequilibrium“ je skryto v jejím názvu. Velmi soudržná pětice (během dosavadní existence došlo v kapele pouze k jedné personální změně u kláves, které v sytém a někdy až neurvalém výrazu kapely hrají velmi důležitou roli) totiž opět předkládá až titěrně propracovanou nálož, která na power-progovém pomezí vydatně brousí po obou stranách této spojnice a v praxi to vypadá tak, že servíruje jak docela sjízdné melodie, tak rozsáhlé instrumentální plochy (a leckdy i značně zašmodrchané pasáže), to vše v poměrně akčním tempu.
Výsledek je v podstatě ohromující, ačkoliv neustálý bohatý dějový vír je občas značně neprostupný, může se v něm těžko orientovat a na nějakou snadnou vstřebatelnost či zapamatovatelnost skladeb lze zapomenout. Na vině je především skutečnost, že (i přes to, že se melodií nebojí) Noveria drží své refrény poměrně syrově při zemi a nepouští je do nějaké chytlavé vzdušnosti. Je třeba proto zdůraznit, že deska vyžaduje plnou pozornost, což při celkové délce přes jednu hodinu není ta nejsnadnější cesta k posluchači. Ke cti však lze Noverii přičíst dvě zásadní věci. Divoký rej nápadů a kliček nezní samoúčelně, takže deska má spád a neumlátí se ve zbytečných onaniích. Celkové provedení díla je v jednotlivých partech mistrovsky provedené, neposednost všech nástrojů v každém kousku vyústí do stoprocentní vzájemné harmonie, kterou korunuje velmi pružný - rozjímavě civilní i vypjatě agresivní - hlas Francesca Coriglianiho. Tak jako na předchozím albu „Forsaken“ se Noveria při své divoké jízdě i na „Aequlibriu“ pohybuje v poměrně temném oparu, který v akčních střelách na sebe nabírá i docela hrubý kabát. Vytahovat na světlo z kompaktní potemnělé kolekce jednotlivé kousky příliš nemá smysl (snad jen závěrečná civilní a postupně vyhrocená balada „Darkest Days“ se z vytrvale útočného módu vymyká), pokud si budete rozumět s kteroukoliv ze skladeb, přijdete na chuť celému albu. Natolik je ta tvůrčí matrice (i přes rozmanitě bohaté detaily) stálá a náladově konstantní.
Rychlá, natlakovaná, dynamická, bez kompromisů a se žolíkem u mikrofonu. Taková je aktuální Noveria. Jen je potřeba dát albu „Aequilibrium“ dostatek času a pozornosti. Pak je určitá naděje na to, že ve vašich uších ta deska z původní neprostupnosti přece jen povyroste do krásy a zajímavosti.
|
