Byť od vydání dosud posledního alba německých Coronatus uplynuly pouhé dva roky, nelze začít jinak, než v případě této kapely již tradiční otázkou – jak velký průvan proletěl sestavou tentokrát? Inu, řádný. Svůj horký post si udržela jen zpěvačka Mareike Makosch a pochopitelně principál s paličkami Mats Kurth, jinak Coronatus tvořili novinku zase v úplně novém složení. Omezili zejména v pěveckých partech pár stereotypů (už minule měl mužský zpěv svůj prostor, který se aktuálně rozšířil, ženské pěvecké parťačky mají typově dost odlišné hlasy), upustili od koncepčního sevření, byť i zde se to zásadní motá kolem klíčového tématu, patrného ze samotného názvu alba, a i přes to, že téměř výhradním autorem zůstává zakladatel Mats, udělali desku náladově pestřejší, než bývalo v posledních letech zvykem.
Tak jako obvykle, Coronatus do symfonického základu, kdysi dávno okoukaného od Nightwish, míchají slušnou porci lidových pramínků. V případě singlové „Midsommar“ dokonce tak intenzivně, že jim z toho folkovina v irském stylu čpí na všechny strany. Na jednu stranu se není co divit, že ji Coronatus vybrali ke klipovému zpracování, jelikož se jedná o nejchytlavější část celé kolekce, rozverné housličky a píšťalky mají v takhle lehkonohé melodice tradiční sílu a civilní hlas Teddyho Nadje k té bezprostřední prosvícené náladě sedne. Problémem může být, že Coronatus touhle cestou lákají na chuťově odlišnou laskominu, než jakou pak servírují ve zbytku menu. Ještě ve spojení s úvodní nasládlou „Planet B“ s romanticky ultraoptimistickou melodií a oslavně vzdušným a návykovým refrénem může bliknout naděje, že Coronatus letos přece jen sáhnou výš, než se jim to dařilo na posledních deskách, dravější „The Wilderness Of The North“ s akční symfo-aurou raných Rhapsody dokonce (především zásluhou dramatičtějšího a syrovějšího hlasu Mareike) nabídne i slušnou porci dramatičnosti, ale už tady se jako určitá brzda jeví soprán novicky Katharinne G. Man. Oč přirozeněji zní nepřehrávaný písničkářský duet Mareike a Teddyho v „End Of Soul“, než afektované Katharinnino výškaření v „The Place I Love“ (především díky němu se vyplatí ochutnat i orchestrální verzi alba). A navíc nejpozději od této skladby začíná sílit pocit, že Coronatus zase začínají hrát víc na opulentní efekt než na nápaditost a nezmění to ani sympatický hlas Mareike, živá lidovost, či marná snaha o velkolepost ve finální „9000 Years Ago“.
Svůj nepříliš vysoký stín Coronatus znovu nepřekročili. To nakročení v úvodu alba šanci dávalo, jenže Mats Kurth jako autor zjevně má své limity, sestava překopaná při každém albu patrně klid a suverenitu nepřinese a pravidelné sekání desek v dvouletém rytmu je spíš o rutině než kreativitě. A tak je otázka, jestli to finální konstatování, že Coronatus drží svůj standard, je zpráva dobrá nebo špatná.
|
