Před deseti lety se švédský bicmen Torgil Sturesson a jeho synek, kytarista Martin, rozhodli stvořit kapelu, která pojede na klasických heavymetalových inspiracích s předobrazem veličin jako Judas Priest a Accept. Takových spolků je dvanáct do tuctu, jenže Švédové uvádějí jako další vzor Helloween, čímž se začíná rýsovat zajímavá subžánrová mozaika. Realita je taková, že tvorba formace Blacksmith Legacy může skutečně nadchnout fanoušky napříč melodickými metalovými spektry, a to nejen z důvodu fúze žánrů, ale zejména z pohledu autorské nápaditosti.
To doloží hned úvodní titulka, která je postavena na dvoufázovém, vícehlasném, nadýchaném a velmi zpěvném refrénu. Trylkující sólo podtrhne sympatický první dojem, na který posléze naváže několik skladeb. "Far From The Light" osvětlí uchulibé vyhrávky a opět sborový chorus, jenž jakoby vypadl z dílny Slováků Signum Regis a ostudu by jim rozhodně neudělal. "Arms Of Fate" se po baladickém vstupu zhoupne v příjemném vánku jemné metalové epiky, stejně tak navazující "All Stars In Heaven", která zaujme pečlivou konstrukcí s progovými záseky i riffovou hutností à la Hammerfall. Do svěží skladatelské kategorie hravě spadá song "Information Overload" s podstatným hardrockovým akcentem, "Battalions Hymn" opět potěší silnými melodiemi, rozloučení s albem pak obstará druhá verze písně "Arms Of Fate", tentokrát v akustickém podání, které ještě zdůrazní přirozenou chytlavost této kompozice.
Kdyby na albu figurovaly pouze zmíněné příspěvky, visela by pod recenzí osmička jako hrom. Důvod, proč tomu tak není, je nutné hledat za tradicionalistickými heavíkovými položkami, které si skutečně berou svědomitý příklad z formací Judas Priest a Accept (případně Primal Fear). Ve dvou případech jde o obstojnou, jakkoli nijak vyčnívající inspiraci ("Blacksmith Legacy", "Burn Down In Hell"), když ale do hudebního děje vstoupí refrén, který by složil i žák prvního stupně, protože jde víceméně o frázovitě odfláknuté opakování slov titulu, není možné pro autory hledat pochopení. Škoda těchto momentů (jmenovitě "Demolition Man" a "Self Esteem Machine"), které částečně snižují kvalitativní koeficient celé nahrávky, tu je ale přesto nutné výrazněji doporučit, neboť skupina povedených momentek převažuje a dává pádný důvod k jejímu opakovanému poslechu.
|
