Někdy člověk dlouho a víceméně bezúspěšně pátrá po dobrém melodickém blacku (zhruba ve stylu Old Man´s Child), až mu jeden mimořádně půvabný černý kvítek vyroste rovnou pod nosem. Osobnost jménem Pačess mě jakýmsi temným způsobem přitahovala už v minulosti (minimálně kvůli skvělé blackové přezdívce). Nic proti předešlým dvěma počinům "Monte Liliorum" a "Trapista", opravdu plnou pozornost jsem však věnoval až Pačessově letošní novince "Zoigl", která konečně naplňuje tušený potenciál a přináší vysoce propracovaný melody-blackmetalový hřích.
Album je přitom v několika ohledech miminalistické. Stopáž nepřekročí dvacet minut a sestava čítá pouhé tři členy. Jenže když si za mikrofon stoupne sveřepý krákor Chymus (ex-Isacaarum, Antigod) a na bicí trůn usedne umělecký aristokrat Marthus (Cradle Of Filth), víc členů opravdu netřeba, zvlášť když vícestranně nadaný Pačess dokáže zastat zbytek. Pouze ke zvukovému ladění přizval Jindřicha "Otyna" Tománka, a dobře udělal, protože fošna "Zoigl", jež vyšla ve formě limitované vinylové edice, má přesný a technicky vypointovaný sound.
Akustické vybrnkávání s "vláčilovsky osudovými" ženskými popěvky zajišťuje vstup do hudebního příběhu, jehož koncept je ve formě audioknihy ještě podrobně rozvinut na druhé straně gramodesky. Metalové vzdemutí na sebe nenechá dlouho čekat, a jde vpravdě o mohutný výron s epicko-orchestrálním aranžmá (s neodbytnou připomínkou Dimmu Borgir), do kterého počne Chymus sázet důrazné fráze, jejichž zlověstnost nápaditě rozvolní akordeon a úhledně harmonické podkladové linky s podzimní melancholickou aurou. Mezihru zajistí mluvené slovo, které je naštěstí krátké a hlavně je oproštěno od lehce úsměvné teatrálnosti známé z předešlých dvou Pačessových počinů.
"Dějství druhé" rozproudí mrštné kytary, blast beaty a nová várka hadí vokální dikce s další reminisencí, tentokrát směřující k nesmrtelným Master´s Hammer. Do zadumané výpravnosti "Třetího dějství" prosakují syrové blackové toxiny, jejichž účinek je příjemně omračující a jednoznačně volá po delší stopáži této nahrávky. Na druhou stranu je otázka, zdali by velkorysejší časová plocha nerozbila autorskou koncentrovanost, ve které se i přes veškerou svůdnost dají rozkrýt jemné repetiční symptomy (např. ve zmíněném frázování). Podobné úvahy jsou ale zbytečné, daleko smysluplnější je opakované spuštění Pačessovy nahrávky, která se poslouchá úplně sama.
|
