Existují kapely, které občas stvoří nějaký hit. Pokud tedy její autoři mají štěstí, pravda je, že se většině muzikantů něco takového nikdy nepodaří. A pak existují tělesa, jež vysází několik pamětihodných kousků v rámci jednoho jediného alba, přičemž o nich posléze stejně (téměř) nikdo neví. Rozkrytí těchto vesmírných pochodů bude navždy záhadou a hledání jakési domnělé spravedlnosti je předem odsouzeno k neúspěchu. Jsou však způsoby, jak některé kapely alespoň připomenout, přičemž seriál o - shodou okolností čerstvě obnovených - Finech Altaria, kteří mají na svém kontě mnoho (minimálně teoretických) hitovek, by se takovým pojednáním velmi rád stal.
Formaci Altaria založili v roce 2000 basák Marko Pukkila a bicmen Tony Smedjebacka, který se nakonec stal držákem, jenž v kapele jako jediný setrval navzdory všem personálním rošádám. K této dvojici se posléze přidal zpěvák Johan Mattjus, a také jistý Jani Liimatainen, jenž paralelně rozvíjel svoji – o poznání úspěšnější – kariéru ve spolku Sonata Arctica. V dané sestavě vzniklo demo „Sleeping Visions“ (2001), brzy se však vyskytly problémy se sladěním zpěvákových termínů, a tak byl na živá vystoupení povolán Jouni Nikula. Tato spolupráce se ukázalo natolik zdařilou, že Nikula k Altarii nastoupil permanentně a po demu „Feed the Fire“ (2002) stvořil s kapelou debutový zápis „Invitation“.
To už byl ovšem v sestavě další slovutný umělec Emppu Vuorinen z Nightwish, takže vlastně není divu, že na daném albu slyšíme jednu pecku za druhou. Tedy alespoň na jeho počátku, neboť je pravda, že druhá část nahrávky kvalitativně malinko upadne. Nejprve ale člověk nestačí žasnout, kolik a jak moc chytlavých melodií se finskému kvintetu povedlo seskupit. „Unicorn“, „History of Times to Come“, "Ravenwing" nebo „Innocent“, to vše jsou prvotřídní hitovky umně balancující na pomezí hard rocku a melodického poweru, přičemž – a to platí pro tvorbu Altarie obecně – základní podklad tvoří pochodová, maximálně svižná rytmika (s jemnou, avšak důležitou klávesovou podporou), které dodávají vítězný glanc vícehlasné vokály.
Pěvecká výpomoc spoluhráčů či rovnou hostů (mezi kterými na tomto albu nechybí další zástupce ikonických Nightwish, Marco Heitala) plně vynahrazuje občasné zakolísání hlavního vokalisty, nejchutnější část zmíněné čtveřice písní každopádně tvoří dokonale klenuté refrény, při jejichž poslechu do těla vstupuje slunce a pohoda, zvláštní ocenění pak zasluhuje skladba „Ravenwing“. V ní totiž autoři vedle prosluněných tónů přicházejí s nemalým podílem melancholie a výsledkem je neodolatelný melodický klenot, opět vrcholící v chytře poskládaném refrénu, ke kterému jsem vždy choval silnou emotivní náklonnost.
Tento úvodní perfekcionismus ještě do jisté míry pokračuje v navazujícím příspěvku „Wrath of a Warchild“, i když v něm už chorusová část malinko zahapruje. „Kingdom of the Night“ sestoupí ještě o kousek níž, kvalitativně se nicméně ještě pořád nacházíme v dostatečně vysoké nadmořské výšce, s „Fire And Ice“ ale přijde série písní s nikterak důvtipnými refrény (které jsou zkrátka v podobném žánru Achilovou patou), jež se zastaví až u závěrečné balady „Emerald Eye“ s opět líbivou kompoziční texturou, jakkoli z ní celkem silně vyčuhuje pirátství spáchané na krajanech Stratovarius. V celkovém měřítku jsme tedy dáni všanc jisté tvůrčí nevyrovnanosti, což je ostatně symptom, který se proplétá celou historií této kapely. Povedená část její tvorby je ale natolik atraktivní, že by o ni měl alespoň jednou v životě zavadit každý fanoušek melodického metalu.
|
