Éra XIII. století, jakožto pětičlenné kapely, netrvala dlouho. Svoji šestou řadovou desku nahrávají Jihlaváci opět ve čtyřech a poprvé ve své historii bez dvou kytar v sestavě. Odchod strunobijce Marcela Nováka nebyl ovšem jedinou personální změnou. Uskupení opustil i dlouholetý basista Jiří Šindelka, jehož jsme mohli slyšet na čtyřech předešlých albech. Na jeho místo nastoupil Martin Soukup. Těžko říct, jestli za to mohla absence druhé kytary nebo zdali jen dostala kapela chuť experimentovat, ale album „Metropolis“ se ubírá úplně jiným směrem než jeho vydařený předchůdce. Do popředí se derou klávesy a elektronika, zatímco kytary dostávají jen minimum prostoru. Nahrávka má tak blízko k o šest let staršímu počinu „Gotika“. Jeho kvalit ovšem ani zdaleka nedosahuje a já jsem ji vždy vnímal jako takový nepříliš podařený experiment, který kromě jednoho zcela zásadního hitu, má jen velmi málo co nabídnout.
"Ztraceni v Karpatech na dlouhých tisíc let,
Kráčíme cestou najít nový svět,
Maiestro Expresionismus hlavu zved,
A spatřil město úchvatné na pohled"
Po intru „Castel Argis“ se rozezní zvláštní fanfárová melodie titulního songu, který zaujme především kytarami zpestřeným refrénem. Po něm přichází již zmíněný hit – kultovní pecka „Fatherland“. Její příjemné pochodové tempo, krásná melodie, výborný text a především hymnický refrén, jenž nejvíc rozkvete při živém provedení, z ní dělají jednu z nejlepších písní, jaké kdy kapela stvořila. Pravým opakem je balada „Svátek hladových“, jejíž minimalistická a do zblbnutí opakující se cinkavá melodie, která navíc silně evokuje začátek skladby „Welcome Home (Sanitarium)“ od Metallicy, mi absolutně nesedí a kdybych měl vybrat vůbec nejhorší píseň XIII. století, pak by „Svátek hladových“ byla žhavým kandidátem. Stejně tak nefungují ani osmiminutové hrátky s elektronikou v podobě songu „Bela Lugosi is dead (I am Dracula)“, který si kapela vypůjčila od britských post-punkových gotiků Bauhaus. Mnohem lépe je s následující svižnou a chytlavou záležitostí „Stonehenge“. Poměrně nudně vyzní i druhý pomalák „Hvězdy chtějí patřit tobě“, který stojí na nepříliš zajímavé klavírní melodii. V anglicky zpívané „London After Midnight“ se Petr Štěpán konečně pořádně opře do strun a dodá již trochu skomírající nahrávce energii, kterou deska zatraceně potřebuje. Dlouhé temné písně třináctce vždycky šly a „Absinth“ není výjimkou. Není divu, že se tento kousek pravidelně objevuje v koncertním setlistu kapely a uměl bych si jej přestavit jako důstojný zavírák celé nahrávky, jenže toto místo zaujímá elektronická a naprosto nudná instrumentálka „Hindenburg“.
Po pěti vcelku zdařilých albech přišla třináctka s podivnou nahrávkou, která rozhodně nebude všem jejím příznivcům po chuti. Osobně ji považuji suverénně nejslabší položku v diskografii jihlavské legendy.
|
