Byť by progresivní metal jako žánr měl být už z principu různým vlivům „zvenčí“ velmi otevřený a přístupný, se sedmým albem australských Voyager už by možná nebylo od věci škatulkování úplně zrušit. Kapele se totiž čím dál tím víc začínají proplétat svět metalu a popu, a to až tak důkladně, že kromě náladových odkazů na Marillion či Porcupine Tree se občas (se ždibíčkem fantazie) vkrádají díky bohatému využití občas studeně znějících kláves a zásluhou sladce měkkého hlasu principála Daniela Estrina vkrádají myšlenky na Depeche Mode či dokonce A-ha. Tyhle asociace naskakují v nadýchanější, atmosféričtější a melodičtější úvodní polovině alba, která je ve své přístupnosti o ždibec působivější než polovina druhá, kde Voyager znějí o poznání hruběji, techničtěji a zašmodrchaněji. Nicméně při vzpomínce na debutové album kapely je třeba zdůraznit, že za těch téměř sedmnáct let, která dělí desky „Element V“ a aktuální „Colours In The Sun“ Voyager z hlediska soudržnosti svých kompozic zcela dospěli a novinka zní (i přes naznačený propletenec) velice kompaktně.
O tomhle tvrzení by pochopitelně šlo polemizovat. Nebyli by to Voyager, aby jejich deska nebyla maximálně pestrá, takže si s těmito Australany můžete chvíli připadat jako v osmdesátých letech, abyste vzápětí vletěli do moderny současného světa. A postavíme-li vedle sebe skladby „Brightstar“ a „Water Over The Bridge“, kdy ta první (zejména ve svém úvodu) představuje nejromantičtější položku celého alba, má v sobě velmi lehkou chytlavost a působí subtilně i ve chvíli, kdy v ní začne živěji bzučet kytara, zatímco ta druhá od úvodního agresivního výpadu zní hrubě, masivně a neuspořádaně (což posilují i provokativní elektro zvuky), je jasné, že ani na „Colours In The Sun“ nezapomínají Voyager na svoje obvyklé kontrasty. Nicméně tady ten přechod od nasládlosti do vyhrocenosti přichází postupně a přirozeně. Určitým zlomem je dramatičtější skladba „Entropy“, ve které se proplétá neútočný pop-prog-rock se zasněně neprostupnou pasáží a v níž vysoký hlas hostujícího Einara Solberga (Leprous) působí v porovnání s hladivým Estrinovým vokálem docela afektovaně.
Jednotlivé skladby jsou bez výjimky působivé, ale svojí kontrastní náladou mohou způsobit to, že netrefíte-li tu správnou, můžete si cestu k Voyager docela snadno zavřít. Hlavní síla téhle desky totiž tkví v celku – v postupném přerodu, přitvrzování, náladovém i výrazovém vývoji, který je zárukou, že bude dlouho co objevovat, bez toho, abyste se museli prodírat nějakými přehnanými složitostmi.
|
