O tom, že je Jorn Lande výborný zpěvák, nikdo nepochybuje. Samozvaný nástupce Ronnieho Jamese Dia (kterým však nikdy být nemůže) o tom přesvědčil už v první polovině devadesátých let, kdy byl přizván kytaristou Ronnim Le Tekrem k projektu Vagabond, který měl suplovat hvězdné Nory TNT v době jejich prvního rozpadu. Ovšem tahle ambiciózní parta skončila velmi záhy po dvou albech, když zpěvák Tony Harnell oznámil návrat k TNT a Lande se ocitl na dlažbě. Tehdy ale ukázal, že je výtečným zpěvákem a proto se brzy uplatnil i na jiných místech. Přes projekty Th Snakes, Mundanus Imperium, Ark, Millenium a Beyond Twilight se dostal k tehdejší německé metalové kometě Masterplan a spolupráci s frontmanem amerických progresivistů Symphony X Russellem Allenem. V té době ale Lande rozjel už i sólovou dráhu, které trvá do současnosti a ani se nijak netluče s jeho angažmá v mezinárodním spektáklu Avantasia.
Čč je Jorn Lande autorem veskrze průměrným, o to více profitoval (kromě různých projektů, zaštítěných jinými skladateli) na deskách coververzí. Nejvíce ceněným počinem tohoto druhu je kolekce „Dio“, v níž naplno propukla Norova posedlost slavným frontmanem Rainbow a Black Sabbath. Tu sice tvořil ještě za Diova života, ovšem její vydání se trefilo přesně do doby, kdy rockový svět oplakával smrt tohoto velikána a Lande si díky tomu vybudoval reputaci i u milovníků rockové klasiky. I když se to u ostatních projektů tak nemusí jevit, Jornovy kořeny leží právě v sedmdesátých letech a klasický hard rock je jeho krevní skupinou. Čert vem progresivní, epický, symfonický, či power metal, Lande je především hardrockový pěvec.
Proto před třinácti lety přišel nápad, vydat album „Unlocking The Past“, které Lande postavil na skladbách od Deep Purple, Rainbow, Thin Lizzy, Black Sabbath či Whitesnake. Deska tenkrát sklidila slušný ohlas a Jorn se přes zmíněnou nahrávku „Dio“ dostal v roce 2016 ke kolekci „Heavy Rock Radio“, které jeho akční rádius na poli hudby z let dávno minulých ještě rozšířila. Vedle Dia, Iron Maiden, Ozzyho Osbournea, Deep Purple či Black Sabbath se sáhlo do repertoáru i The Eagles, Queen, Foreigner, Journey nebo Kate Bush. Nor se k tomu postavil po svém a všechny skladby oblékl do hardrockového kabátku, přestože už mu bylo vyčítáno, že to dělá i tam, kde to zmíněným věcem tolik nesluší. A to se děje i v případě aktuální „dvojky“.
Zde už Lande hardrockové kořeny nechává na druhé koleji a vybírá z repertoáru odlišných umělců. Jistě, jsou tu Deep Purple a jejich překvapivě vybraná „Bad Attitude“ z alba „House Of Blue Light“, je tu obligátní cover Dia v podobě zpěvné „Mystery“ a na nakonec došlo i na zrychlenější verzi „Night Life“ ze slavné „Čtyřky“ od Foreigner, ale jinak soupis autorů skladeb trochu překvapí. A ne vždy v dobrém. Povedl se sice start „Lonely Nights“ od Bryana Adamse, které přitvrzení velmi prospělo, ale už následující dvojice „Winning“ od Russe Ballarda a „New York Minute“ Dona Henleyho ukazuje, že původní verze měly přece jen navrch, a že ne vždy musí být rockovější podoba některých písní přínosem. Ta nesluší ani pravěké „Needles And Pins“ (vzpomenete si, v jak roztomilé verzi hráli tuhle věc Ramones?), kde jako kdyby se i sám Lande trápil. Naopak Santanově „Love“ nový kabátek padne jako ulitý a právě tahle věc se dá řadit k vrcholům alba.
Jenže ono je to vcelku jednoduché, když máme co dočinění s deskou, která v podstatě nadchne jen na málo místech. „Lonely Nights“, „Love“, „Night Life“, diovská „Mystery“ a slavná „Quinn The Eskimo (The Mighty Quinn)“ od Manfred Mann`s Earth Band a nakonec i ta párplovská „Bad Attitude“ nezní vůbec špatně, ale jiné skladby, především závěrečná „The Rhythm Of The Heat“ od Petera Gabriela nejsou tím, co byste chtěli v budoucnu znovu a znovu vyhledávat. K tomu je ještě nutné přičíst sterilní vyznění celé desky, což se při účasti takových muzikantů jako je Alessandro Del Vecchio či Francesco Jovino (kteří jsou sice výborní muzikanti a je o nich známo, že zahrají cokoliv, ovšem bez výraznějšího charismatu a originality) tak nějak očekávalo.
Pro zaryté uctívače a milovníky skvělého (i když ne až tak specifického) hlasu Jorna Landeho se tahle deska jistě stane vyhledávanou záležitostí. Ovšem pro ty, co už dávno vědí, že z Jorna nový Ronnie nikdy nebude, je „Heavy Rock Radio II - Executing The Classics“ albem, ze kterého si vyzobnou jen pár kousků.
|
