Debustrol koncem roku 1996 slavil v pražské Barče výročí deseti let od založení. Fanoušci byli u vytržení, jelikož Debustrol nastoupili na pódium ozdobeni doplňky, které nosívali na začátku kariéry v období dema „Vyznání smrti“. Člověk by řekl, že kapela opět zažívá zlaté časy, jenže opak byl pravdou. Leden následujícího roku přinesl obrovské změny. Zásadním problémem pro chod kapely byl odchod Cizáka a Trifida. První zmizel do Krucipüsku a druhý s muzikou skončil úplně. V únoru Kolinss s Herr Milerem dali nabídku členům kapely Syndrom, kytarista Volák a basák Zed ji přijali. Když Kolinss o změně informoval Monitor, přišel druhý velký problém - firma už o Debustrol neměla zájem a zrušila smlouvu. Tím samozřejmě padlo i plánované natáčení další desky, na kterou kapela připravovala nové skladby.
Debustrol se nevzdali, rozpracované písně dodělali a dokonce skládali nové. Na obzoru se objevila nová smlouva s firmou Happy Music. Jednání dopadla úspěšně a Debustrol se 17. listopadu 1997 znovu podívali do studia, i když v odlišné sestavě. Kapela má na nahrání desky tři týdny, avšak díky chápajícímu majiteli studia Tomáši Vrábovi zůstali Debustrol ve studiu celých sedm týdnů. Pátá řadovka „Pád do hrobu mrtvol“ oficiálně vyšla v březnu a slavila velký prodejní úspěch. Křest alba byl naplánován na 12. květen a kmotrem se stala skupina Törr, ve které kromě Hereše a Henycha působil také zakládající člen Debustrolu bubeník Melmus. Krátce po natočení desky došlo k další personální změně, jelikož se na Zedovo místo vrací veterán kapely Cizák.
Debustrol se na „Pádu do hrobu mrtvol“ rozhodl pokračovat v odkazu předešlého „Vyhlazení“, což potvrzuje už přechod z úvodního „Intra“ do skladby „Zabijáci“, která je typickým příkladem, kapelou velmi oblíbeného Ultra Moshe. Debustrol se na desce nenechal ničím zbrzdit, deska má klasickou délku, přestože se na ní objevuje celá šestnáctka skladeb. Píseň „Kladivo“, ve které Herr Milerovi bicí hodně připomínají údery kladiva, pěkně běží a dělá prostor pro následující o něco pomalejší „Buď hnusnej jako Bůh“. Dnes by takovou skladbu díky jejímu témětu někteří označili za naprosto nekorektní. Nutno zmínit textově hodně povedenou „Vítej v likvidaci“, kde si Debustrol opět neberou servítky a “likvidují ve jménu Boha“. Trochu death metalově vyzněla píseň „Nikdy víc neusnou“. Kolinssův deathový hlas výborně podtrhují údery do strun kytary a samozřejmě bicí.
Druhou polovinu desky otevírá titulní záležitost „Pád do hrobu mrtvol“, která hudebním motivem a zpěvem asi nejvíc připomíná debut „Neuropatolog“. V tomto duchu se skladba drží zhruba do své poloviny, kde se zapojuje dětský sbor Kateřiny Veselé, který je pak doplněn opět deathovým zpěvem. V následující skladbě „Dravec“ Debustrol použil v refrénu velmi neobvyklý zvuk skřípání kytary, který skladbu zajímavě ozvláštnil. Asi jediný zásadnější projev basáka Zeda je basová vyhrávka na začátku písně „Zákon popravčích stěn“. V průběhu písně ji doplňují Volákova vydařená kytarová sóla. Hodně baví také vzájemné přeřvávání refrénů a slok ve skladbě „Hniloba“, jež se těsně s koncem sloky plynule napojí na refrén, ovšem podstatně větší razancí. Finální „Spontánní sebeukájení“ by nebylo ničím výjimečné, kdyby na konci nedošlo na přímo unikátní sólo, ve kterém ukázali všichni členové kapely jak do svých nástrojů umí řezat.
Debustrol na svém pátém studiovém albu pokračoval tam, kde s předchozím „Vyhlazením“ přestal. Což se povedlo, jen texty jsou o něco slabší. Hudebně je pak rozdíl v kytaře, kde je trochu poznat, že už na ni nehraje Trifid. To ale nemusí být nutně na škodu, někdy je prostě dobré svůj výraz pozměnit.
|
