Už to vypadalo, že „Vendetta“ zůstane navždy poslední řadovou deskou jihlavské gotické legendy. XIII. století ještě rok po ní vydalo raritní nahrávku „Vampire songs“ (s podtitulem „Tajemství gothických archivů“), která obsahovala doposud nepublikované demo z roku 1991 a několik dalších dosud nevydaných písní či remixů z pozdějších let (nutno dodat, že tento počin není po zvukové stránce zrovna kvalitní). Poté kapela přerušila svoji činnost. Pravda, nebylo to poprvé. Jednu krátkou pauzu si Jihlaváci dopřáli už na začátku nového tisíciletí, ale tentokrát to vypadalo vážněji a vše nasvědčovalo tomu, že s třináctkou je definitivní konec. Naštěstí se tak nestalo a bratři Štěpánové po pár letech pauzírování opět začínají svůj temný ansámbl probouzet k životu. V sestavě kapely sourozeneckou dvojici doplnili baskytarista Mirek „Palda“ Paleček a klávesistka Jana Havlová a znovuzrozená formace se vrhla nejen na pódia, ale i do studia a svůj comeback zpečetila albem pojmenovaným „Dogma“.
„Stoupá dým z černých komínů,
krematorií našich padlých snů,
teď už vím že je všechno pryč,
stojím sám v poli slunečnic“
Vše nasvědčuje tomu, že zmíněná pauza měla na kapelu (a zejména na jejího leadera Petra Štěpána) blahodárný účinek, neboť celá nahrávka působí nečekaně svěžím dojmem, ale zároveň má všechny rysy, na které jsme bývali u třináctky zvyklí. Stylově se skupina vrátila ke zvuku svých nejtypičtějších desek „Werewolf“ a „Ztraceni v Karpatech“, což je návrat velmi vítaný.
Nahrávka začíná pěkně zostra. Po intru se rozjede dvojice svižných kytarových nářezů „Kabarette Voltaire“ a „Katakomby“, ze kterých doslova stříká energie na všechny strany. Pro kapelu typická temnota, dotvářená melancholickými tóny kláves, se dostaví v následující „Hypnotizer“, která postupně vygraduje v nádherný refrén. Směs zvláštních magických zvuků otvírá další svižný kousek s názvem „Černé slzy“. V pomalejší „La femme fatale“ si kytary dávají pauzu a dopředu se dere elektronika. „Měsíc lovce“ je pro změnu naprosto typické XIII. století se vším, co k jeho hudbě patří. Vrchol alba přichází s písní „Prokletí domu slunečnic“. Z jejího hutného kytarového riffu, melancholické klávesové melodie a spíše odříkávaného než zpívaného textu naskočí husí kůže. Celá skladba pak vyvrcholí v naprostou hudební extázi, kde se dosyta vyřádí i bubeník Pavel Štěpán. Pořádně dlouhý goticky temný kousek nechybí ani zde a představuje ho titulní song, který stojí na symfonických rejstřících kláves.
„Dogma“ je zkrátka výborná deska, která dva předešlé studiové počiny bez problémů strčí do kapsy a jasně dokazuje, že návrat XIII. století měl smysl. Kapela zkrátka ještě neřekla své poslední slovo, a jak naznačuje na svých pozdějších nahrávkách, i dnes, po téměř třiceti letech na scéně, má pořád co nabídnout.
|
