Zaplavení metalového světa virem osmdesátkových disco-synťáků postupuje epidemickou rychlostí. U někoho to působí nepatřičně a směšně, u jiných jde o čirou pózu, najdou se ale i tací, kterým se tato módní vlna zatraceně hodí do krámu, což ovšem nevylučuje ani jednu z předchozích variant. Ideálním příkladem jsou Finové Amberian Dawn. K jejich čím dál hlubšímu pojetí Abba-metalu se retro feeling z podstaty věci hodí, jiná věc je, jestli bylo chytré tuto instrumentální taktiku vyždímat do poslední možné mrtě.
Onen neměnný disco-rytmus sice může chvíli fungovat, jenže když dříve nebo později infikuje téměř každou pasáž a refrén, začne být krutě ubíjející. Ještě že Tuomas Seppälä umí sepsat dobré melodie, tedy lépe řečeno, že má talent inspirovat se u tvůrců Abby, aniž by hrozilo okamžité právní stíhání za vykradený copyright (pomyslná upomínka nicméně čouhá Tuomasovi z kapsy neustále). Druhou spásou je zpěvačka Capri, kterou poslalo finskému principálovi samo hudební nebe.
Takže si to shrňme: jakmile se propojí duch nejslavnější švédské kapely s tou správnou autorskou energií, pak si nemůže melodikovo srdce stěžovat. Týká se to kupříkladu písní "United", "Two Blades" (s působivě vyústěným refrénem), "Butterfly", anebo titulky, u jejíhož začátku chybí pro dokreslení osmdesátkové atmosféry jenom tancující skupina UNO nebo Pavel Horňák v pozadí. Problémem je jednolitá pocitová vrstva, kterou ještě umocňují obdobně laděné, avšak melodicky již méně nápadité příspěvky "Eternal Fire Burning" (navzdory ojedinělému hardrockovému sólu) a "Go For A Ride". K nejvyššímu pochybení však došlo ve formě coversongu "Lay All Your Love On Me" (samozřejmě od Abby), jenž je - krom bezbřehé obehranosti dané písně - zpracován totálně bezkrevně, a k tomu jej Tuomas nepochopitelně vsunul do pevného playlistu alba.
Výjimky jsou celkem tři. Jednak vkusné outro "Au Revoir", pak půvabná balada "Universe", a nakonec kompozice "Symphony Nr. 1 Part 3 - Awakening", jež je třetím dílem konceptu, rozvinutém na předchozích dvou deskách. Tato skladba uhýbá z majoritního zaměření díla, na scénu vnáší orchestrální dramatizaci a teatrální strukturu, které vévodí mimořádný zpěvaččin duet s Fabio Lionem, jenž je zde téměř k nepoznání. Všechny tyto skladby jsou ušetřeny generického disco-rytmu, na zásadní změnu vnímání desky to ale nestačí. Výsledné hodnocení berte jako hledání kompromisu mezi několika povznášejícími melodickými momenty a jednotvárným vyzněním alba jako celku.
|
