Na Anvil je spoleh. Když dostanete do ruky kteroukoliv z desek, vydávaných úzkostlivě v pravidelném rozestupu dvou až tří let, vždy jasně víte, co se na ní bude odehrávat. Pokud se o nějaké kapele dá říct, že se zarputile drží svého kopyta, pak jsou to právě Anvil, neúnavní kanadští dělníci klasického heavy metalu. Smolaři, kterým se nikdy nepodařilo prorazit, přestože měli kdysi sílu Motörhead a z pódia zfoukli nejednu hvězdu žánru. Ovšem chyběl jim hit, vyložená bomba, kterou by se dostali na špičku žánru. Proto zůstanou pravděpodobně nejpravověrnější kapelou žánru, která se může smát na celé kolo Manowar a jejich kecům o jediném „pravém“ metalu. Právě u Anvil totiž leží ten nejryzejší metalový duch.
Proto žádná z jejich desek (když si odmyslíme úplné začátky v podobě základní dvojice „Hard N`Heavy“ a „Metal On Metal“) nemůže být překvapivá. A v posledních letech není ani kvalitativně kolísavá. Nejpozději od alba „Juggernaut Of Justice“, které vyšlo v návaznosti na kultovní film „The Story Of Anvil“, jenž kapelu vytáhl z největší existenční mizérie, jsou tihle Kanaďané jako pokropeni živou vodou a každá z jejich dalších desek dělá jejich příznivcům radost. Když se totiž zdálo, že na „Anvil Is Anvil“ ztrácejí trochu energii a entuziasmus, přišli před dvěma lety s nahrávkou „Pounding The Pavement“, která jim oba tyto prvky spolehlivě vrátila zpět. Nepřinesla sice zhola nic nového, ale kapela si s ní upevnila pozici jakýchsi hvězdných outsiderů nebo dokonce heavymetalových AC/DC.
Proto i novinka „Legal At Last“ měla dobrou výchozí pozici, přestože bylo jisté, že žádný moment překvapení se rozhodně konat nebude. Na to jsou Anvil dnes už příliš staří a dostatečně rozumní, že vědí, že pustit se do něčeho, co by jen maličko vybočovalo z jejich standardu, by se jim mohlo krutě vymstít. Ovšem to ani oni sami nechtějí a proto opět na ploše padesáti minut rozehrávají svou stou variaci na známé téma. Opět to dělají s lehkostí sobě vlastní a zúročují čtyřicetileté zkušenosti, během jejichž získávání nikdy úplně neklopýtli. Moc dobře vědí, že ty nejlepší skladby je nutné nasadit na začátek desky a proto je úvod „Legal At Last“ z celé kolekce nejsilnější. Ďábelsky rychlá kolečka rozjede hned titulní skladba, která toho sice trochu dluží Motörhead, ale to je fakt, který Anvil (a vlastně ani samotnému Lemmymu) nikdy nevadil. Důležité je, že skladba je ránou mezi oči všem, kteří by pochybovali, zda Anvil nedochází dech. Navíc vrstvené vokály dělají z „Legal At Last“ (skladby) slušný kapelní hit, což je ještě ve větší míře případ “Nabbed In Nebraska“, nejlepší skladby tohoto počinu. Sice se ubere na ďábelském tempu nastaveném titulní skladbou, ale to vystřídají velice účelné riffy, houpavost a nebývale silný stadionový refrén.
V tu chvíli jsou Anvil na výši. Když se přes skladby typu „Chemtrails“ (vedenou opět v pekelně rychlém tempu) a „Gasoline“ dostanou do poloviny alba, kde s „Glass House“ nebo „Plastic In Paradise“ začne trochu padat řetěz, stále je přítomna nakumulovaná energie skvostného úvodu desky. Švih se nahrávce vrátí s „Bottom Line“, která i přes trochu podvný riff jako z dílny D.A.D. (nebo Kabátu?) vrací Anvil sílu ze začátku desky a v následující „Food For The Vulture“ se opět ukrývá další klasická hitovka z dílny těchto Kanaďanů, jež se bezesporu stane žádaným koncertním artiklem. Právě v ní Anvil jasně deklarují fakt, že jejich největší síla tkví v energii a skladbách, které jsou vedeny ve vysokorychlostním tempu.
Kdo by čekal, že bude „Legal At Last“ přelomová nahrávka, která by konečně Anvil dostala na špičku metalového hnutí, bude dozajista zklamán. Naopak potěšen bude ten, kdo čeká na poměry kapely nadprůměrný počin. Je proto (i díky „Legal At Last“) nutné brát na vědomí, že Anvil pořád žijí plnohodnotným životem a jsou nedílnou součástí vyšší metalové společnosti. Za ta léta se sice stali artefaktem, jehož existenci berete jako samozřejmost, ale kdyby tu najednou nebyli, bylo by na světě o zase o něco smutněji.
|
