Význam slova "Quadra" je asi srozumitelný pro každého. Nejrůznější symbolika ukrytá v čísle čtyři se v případě Sepultury přímo vztahuje k jednotlivým hudebníkům jako specifickým osobnostem, do jakéhosi kvartálního vzorce je však rozděleno i samotné album. Podle zpěváka Derricka Greena by mělo jít o propojení hudební historie kapely, s tím však nemohu souhlasit a aktuální dílo Brazilců proto s dovolením rozkastuji do malinko jiných kategorií.
Těžko totiž můžeme bezvýhradně akceptovat tvrzení, že se úvodní čtvrtina nahrávky vztahuje k thrashmetalovému období, když hned v prvním songu slyšíme modernější průniky a druhý vál už je groove jako vyšitý. Rychlosti a původní metalové rvavosti je v úvodní části alba opravdu víc, vše se ale tak jako tak nese ve znamení novodobější tváře brazilské kapely. Smysluplnější proto bude kotouč rozdělit podle kvalitativních úrovní, jelikož v playlistu figurují jak výjimečné, tak víceméně běžné skladby, jež by mohly trůnit na kterémkoli post-Rootovském zápisu.
Mezi ně patří položka "Raging Void" s nu-metalovými zpěvy a "Agony Of Defeat", jež potěší fanoušky Faith No More, nebo závěrečná "Fear, Pain, Chaos, Suffering", ve které si Derrick střihl nijak výživný duet se zpěvačkou Emmily Barreto. Někde na pomezí mezi touto a další skupinou písní stojí kus "Guardians Of Earth", v jehož hravém sólu poprvé zazní výraznější optimistická jiskra. Celkový feeling alba je jinak dosti temný, využívající škálu různých hororoývch zvuků i post-apokalyptických sborů, což je v souladu s civilzačně existenciálním konceptem díla (chvílemi jako by se člověk opravdu prosekával hustým pralesem duchovního odlidštění). Za druhou "předělovou" píseň lze považovat song "Ali", jehož finální stavba se mírně kloní k čistě metalovému výrazu.
Ostré žánrové chutě ovšem nabídne zejména úvodní čtveřice skladeb. Po elektronicko/orchestrálním vstupu zaútočí papiňákově natlakovaný obsah otvíráku "Isolation", ve kterém zběsilé tempo doplňují neodolatelné kytarové nájezdy. Nezbytné etnické prvky zajistí "Capital Enslavement", potenciální vokální pestrost zase Greenovo přepínání hlasových poloh, punc skutečného mistrovství nicméně vězí jinde. Nejpozději ve druhém - a opět nadmíru povedeném - songu "Means To An End" začne vynikat Kisserova excelentní kytarová hra, jejíž progresivní rozmanitost a technická spletitost chvílemi bere dech.
Postupně omamující riffové valy uhranou v nejedné z nových skladeb, největší procento šestistrunné slasti je ale soustředěno v instrumentálce "The Pentagram". Tahle pecka nasává esenci z původního thrashe i heavy metalu, její vnitřní obsah kyne napětím a jednotlivé prameny se slévají v dokonalé tonalitě skladby. Skvělá je Paulova baskytara, ještě lepší Eloyovy bicí, hlavní pozornost však strhává právě Andreas, který zde zase vystoupal na autorský Everest.
Nicméně kladné body je nutné přičíst celému albu. Sepultura opět vytěžila maximum ze spolupráce se švédským producentem Jensem Bogrenem. Zvuk je dokonalý a celková dramaturgie nahrávky nezní gulášovitě, jak tomu bývalo v nultých letech. Žánry, zvuky, efekty, atmosférické motivy a vůbec všechny kritické parametry jsou tentokrát namíchány v poměru, který z novinky Brazilců činí dost možná nejlepší zářez post-Cavalerovské etapy.
|
