V závěru loňského roku vydali australští metalisté EP "Enviro-Metal". Jeho název souvisí s aktivitami principála kapely, kytaristy Jasona Hodgese, který se podílí na záchraně a obnově domovské krajiny. Plnohodnotná novinka, s níž se parta Ilium vytasila na konci února, se o enviromentální téma otírá jen okrajově, důležitá je každopádně hudba, která byla výborná už na zmíněném ípíčku a vysoká laťka kvality zůstává zachována i v případě fošny "Carcinogeist".
Album začíná výmluvně nazvanou skladbou "Imbecylum", jež pojednává o tom, že svět je většinou vedený idioty, zatímco ti skutečně inteligentní jedinci jsou démonizováni a vytlačováni do ústraní. Jason si zkrátka nebere servítky, a to je jenom dobře. Stejně tak je v pořádku, že závažnost podobných témat zůstává uzavřena v textové množině, protože depresivní tóny od této kapely určitě nikdo slyšet nechce. Hudebně tedy zůstáváme na průsečíku heavy a power metalu, který má několik společných bodů s americkou odnoží, zároveň však nese lehkost a svěžest tradiční evropské scény.
Svůj podíl na tom má zpěvák-výškař Lord Tim, který je známý z neméně dobré party Lord, jejíž fanoušci by měli novinku Ilium zhltnout jedním dechem. Dalším hravým prvkem je velmi přičinlivá sólová kytara, případně občasná klávesová podpora, o kterou se stará Jasonův dlouholetý parťák Adam Smith (jinak také basák a druhý kytarista). Sestava, již ještě v hostující pozici doplňuje bicmen Tim Yatras (opět Lord), na nás vlítne zcela nekompromisně a popravdě řečeno nečekaně. Tak přímočarý rychlík na úvod alba si každopádně nechám líbit, jeho noty se zakusují do slechů úplně samy a odtud míří rovnou ke krajině srdeční. Mimořádně kyprá a sytá skladba s povznášejícími vícehlasy, lehkým refrénovým nádechem a celkovým drajvem, který bychom mohli popsat jako akademický power metal.
Navazující titulka znamená sveřepý heavy-power s thrashovými drápy, nálada je však stále velkolepá, což platí také pro (na tempu zlehka ubírající, ale pořád dostatečně svižnou) věc "Anachronistica". Až položka "Haunted By The Ghost Of Me" přinese tísnivější náboj, odpovídající jejímu titulu, do textury písně jsou dokonce na chvíli zakomponovány progresivně laděné klávesy, toto zhnutnění však prozatím nemá dlouhé trvání, neboť je brzy přetnuto dalším vysokojakostním rychlíkem "Messiah For The Broken", který krom jiného vítězí díky refrénu s působivě vrstvenými vokály.
Druhá polovina díla už přece jenom brnká na dramatičtější strunu, zvolňující melodické složky však nemizí, jejich hlavní symbol, tedy trylkující kytara, se nicméně postupně stává lehce předimenzovaný a shodná skladatelská strategie začne mít za následek pocitové zhuštění nahrávky. Nakonec není úplně snadné od sebe jednotlivé songy rozeznat, energie prýštící z jejich obsahu každopádně znamená poctivou záplatu a z novinky australské kapely činí jednoznačnou "must-hear" záležitost.
|