Metalová all-star sestava je zpět s novým studiovým počinem. Název "Titans Of Creation" se mj. symbolicky váže k jednotlivým hudebníkům, potažmo k tělesu jako celku, a myslím, že mezi thrashery nebude nikdo, kdo by s tímto přirovnáním dvakrát polemizoval. Amíci vzali žánr pevně do pracek již v osmdesátých letech a minimálně první dvě fošny budou navždy bezpečně umístěny na výstavní thrashmetalové polici. Svoji kvalitu mají také novodobé počiny kapely, úplně nekriticky už na ně ale nahlížet nelze.
Aktuální zápis není výjimkou, v jeho playlistu najdeme kousky silné i slabší. Na vrchol vyletíme hned v úvodu nahrávky, songy "Children Of The Next Level" a "WWIII" vítězí díky mixu valivých i rychlých temp, zvonivě řinčivých pasáží, jedovatých vokálů a především sólovým výletům, které znamenají vrchol muzikantské ekvilibristiky a učiněnou posluchačskou rozkoš (což platí pro album obecně). Ani poté zábava nijak neupadne, "Dream Deceiver" potěší staromilským heavíkovým feelingem a "Night Of The Witch" další urputnou rytmikou, ve které se objeví pro Amíky běžné groovy přechody, ale také méně typické vokální zapojení Erica Petersona (kdo však zná Erikův vedlejšák Dragonlord, překvapený moc nebude).
V navazujícím dění se stylově koncetrovaná nálada malinko rozvolní, což se nejprve jeví jako výhoda směrem k variabilitě nahrávky, zejména vyklidněné slokové nápěvy - a vůbec celková práce se zpěvy - v "City Of Angels" působí velmi atraktivně, když ale střední tempo pokračuje přes několik dalších položek, pocity začínají být smíšené. Rytmické zdynamizování v songu "False Prophet" přijde vhod, hudebně ale nejde o nic překvapivého a muzika začíná působit lehce genericky. Na údernosti časem pozbývá také specifická, ale ve skutečnosti značně jednotvárná Billyho intonace, Eric by mohl být připouštěn k mikrofonu mnohem častěji. Nalézání chytlavějšího propojení vokální a instrumentální sekce lze vůbec považovat za potenciální slabinu této jinak bezesporu obdivuhodné kapely.
Vody ještě zlehka rozvíří deathové prvky v písni "The Healers", případně další výživná palba "Code Of Hammurabi" a rozlučkové symfonické outro "Catacombs", na nějaké velké oslavy to však z celkového pohledu úplně není. Udělit nižší známku, nežli sedmičku, by bylo zavádějící a nefér (zejména s ohledem na vynikající šestistrunné výkony, jež ještě zvedá opětovně dokonalý Sneapův zvuk), k vyššímu hodnocení se ale rovněž dvakrát nemám.
|
