Ještě než utichly moje nadšené ódy nad famózním návratem washingtonských Heir Apparent, bylo možné opět vyhlásit za tuto partu tryznu. V loňském roce se totiž kapela zase rozpadla a její členové se rozutekli do všech hudebních stran. Z hlediska příznivců variabilního hrdla Willa Shawa se to nakonec může jevit jako plus, protože Will zapadl do ještě vybranější společnosti (a nemluvě o tom, že i v ní se znovu překonává). Excelentní basák Mike LePond, v jehož hustě popsaném hudebním životopise se vyjímá především angažmá u Symphony X, už pěknou řádku let působí i v sestavě projektu Rivera / Bomma, a jelikož si s kytaristou Rodem Riverou zjevně rozumí, rozběhli společně v loňském roce kapelu Deadrisen. Do ní zlákali nejen zmíněného Willa Shawa, ale i svého parťáka z Rivera / Bomma Dana Prestupa a klávesáka Tonyho Stahla a s vydáním debutového eponymního alba ani v nejmenším neotáleli.
Základ, na kterém Deadrisen staví, vychází orientačně zhruba odněkud ze syrovějšího power metalu amerického střihu. Jenže hudební chutě této pětice jsou nespoutané, takže útěky k heavy metalu, thrash metalu či hard rocku jim jdou zcela přirozeně od ruky a díky vytříbenému hudebnímu mistrovství všech zúčastněných nepřekvapí ani to, že kluci sem tam naskočí na progovou vlnu, ve skladbách nápaditě zakličkují a ještě navíc dokonale využijí prostor nabídnutý pro individuální hrátky. Už úvodní intro „Risen Death AD“, znějící díky cellu a chorálům pochmurně i impozantně zároveň, či finální apokalypticky-psychedelická předělávka „For Whom The Bell Tolls“ od Metallicy zní natolik svojsky, aby bylo jasné, jak silný potenciál v Deadrisen třímá. A co teprve vlastní kompozice! Živočišná „Prophecy“, riffová střílečka „Chains Of Time“ s vypjatým zpěvem, výhružně znějícími sbory, vyřvatelným sloganem, melodickou skluzavkou a hravou kytarou, houževnatě sevřenější „The Maker“, dokonale odlehčená klasickou kytarou, či nejbarevnější kousek „Visions“ s další šarmantní vyhrávkou klasické kytary v sobě mají úžasně třaskavou energii, z níž jedinou výjimkou je decentní a atmosféričtější bluesová „Reach For The Sky“. Zmíněné skladby nejsou sice namátkovým výběrem, neboť právě v nich lze najít nejsilnější kousky vybraného menu, ale ostatní písně v ničem zásadně nezaostávají a album skvěle šlape do poslední noty. A co je v těchto poměrně nekompromisních střelách nejvíc fascinující, je fakt, jak úžasnou zbraní dovedou být klávesy, které příjemně podmalovávají atmosféru a přitom ani o píď neubírající skladbám z jejich kousavosti.
Vzhledem k muzikantské protřelosti zúčastněných by bylo netaktní mluvit o albu „Deadrisen“ jako o debutu, od něhož se taková síla dala jen těžko očekávat. Ale bez uzardění přiznávám, že až tak příjemné mrazení v zádech při objevování nekonečných barevných příchutí této desky jsem nečekal.
|
