Henning Basse, Herbie Langhans, Ralf Scheepers nebo Alex Holzwarth, všechna tato velká jména pozval paraguayský skladatel a klávesista Adrian Benegas k účasti na svém koncepčním sólovém debutu. Nemalé ambice, které dokládá i slovutný Jacob Hansen za mixážním pultem, mají však logické opodstatnění. Adrian totiž píše muziku, u které není žádoucí, aby její bujný kvalitativní potenciál pokazil špatný pěvec nebo mrzký sound.
Každý úsek tohoto díla, které žánrově pojme vrstevnatý symfonický power s jemnými přesahy do progu a neoklasiky, vypovídá o hodinách důkladných příprav a množství prolitého tvůrčího potu. Výsledek ale stojí za to, ačkoli album nenabere obrátky hned na samém začátku. Žádné intro, nýbrž výbušný orchestrální vstup skladby "Servants Of The Death" je překvapivý, nicméně působí až příliš neosobitě (v mysli okamžitě naskakují Nightwish). Ani vokální linky, zde v hlasovém područí Ralfa Scheeperse, prozatím nemotivují k nějakému obdivuhodnějšímu popisu. Patrná je však určitá teatrálnost, která nemá daleko k metalovým operám, stejně jako potemnělá hudební narace, jež je úzce spjata s dramaticky vykresleným příběhem.
Vše do sebe lépe zapadne s příchodem druhé položky "Cadavria". Od této chvíle se poslech stává zážitkem připomínajícím divadelní představení, na scéně se střídají herci-pěvci (včetně výše neuvedené slavice Zuberoy Aznáres ze španělského spolku Diabulus In Musica), děj nabírá obrátky, dialogy jsou patřičně napínavé (důmyslná vokální koncepce v "Infernu" evokuje výborné Slováky Signum Regis), do hutných, mnohdy až hororově laděných tónů vstupují naléhavé smyčce, ale také slunnější powermetalové prvky, které najdou nejzářivější vyústění v refrénových partech. Týká se to zejména kompozic "The Enemy Within" a "Carrier Of The Sunlight", jejichž povznášející chorusy znamenají dokonalé příběhové minikatarze.
Většinu skladeb protkává bohaté hudební dění, jehož houževnatost se občas přece jenom stává hůře dýchatelnou, proto přijde vhod uvolnění ve formě balady "A Change Of Heart", případně veskrze poklidně vedené písně "The Light Of My Dreams". Závěr alba nicméně opět patří epice, v rámci dobrého konce se ale přesouváme na otevřené powermetalové moře s majákem v podobě rychlého refrénu. S jistou výjimkou úvodní skladby, která uvádí do celé story malinko zbrkle, drží album pohromadě v souladu s koncepční formou a představuje svého autora jako mimořádně nadaného tvůrce. Snad o sobě dá tento paraguayský umělec zase brzy vědět.
|
