Polejte svou zbroj galonem piva a místo v předních řadách při druhé válečné výpravě finské pohansky zvrhlé lidušky Verikalpa budete mít jisté. Recept téhle šestice je poměrně jednoduchý – válečná strategie, okoukaná od Turisas a Ensiferum, zalitá mokem ze sklepa raných Korpiklaani a Trollfest, se špetkou smíškovství od Alestorm, opěvující finský folklór, občas se otírající o nějakou mýtickou postavu, s příležitostným drobným přesahem kamsi k blacku a deathu. A hlavně zjevná snaha nic složitého neřešit. Přistoupíte-li na tuhle bezproblémovou hru, můžete vzít jed na to, že po jedenáctce skladeb z alba „Tuoppitanssi“ budete mít vyřvané hlasivky, čistou hlavu, ohoblované krční obratle a solidně utahaného člověka od divokého křepčení.
Energie, sborové intenzivní halekání, ideálně přibroušený hlas Janiho Ikonena, drnčivá finština, kvaltující masážní bicí, kousající riffy a klávesy, velmi často imitující harmoniku (a že by kapela ta autentická sakra slušela!), to jsou základní ingredience, které Verikalpa nacpe do každé skladby, snad s výjimkou závěrečné vláčnější „Tuonen Miekka“, která z akčního tempa na chvíli sklouzne do medvědího pohupování. Už úvodní nařvaná a skočná „Naulattujen vaellus“ s ubzučenou kytarou a přístupným melodickým motivem řekne prakticky vše o tom, v jakém duchu se tahle řež bude odehrávat.
Zásadní je, že se v podstatě tato humpolácká, strašně jednoduchá a heroicky veselá formule neochodí až do samotného závěru, na čemž má podíl jednak až drtivá intenzita skladeb, jednak občasné odlehčení v potrhlých motivech – úvod titulní natlakované „Tuoppitanssi“, rozšafný klimpr v „Verimaat“, či veselé klávesy v živočišné „Karhunkaataja“ jsou dokonale bezprostřední a následná smršť díky nim vynikne o to víc.
Škoda dalších slov, na tomhle místě stačí v jedné ruce sevřít meč, v druhé korbel a po hlavě vletět do další vítězné bitvy…
|
