Odhlédneme-li od komerčního hlediska, jsou Royal Hunt dobrým příkladem toho, že systematická práce a píle se vyplácí. Na svém čtvrtém albu „Paradox“ se totiž kapela dobrala jednoho ze svých (ne-li rovnou toho hlavního) uměleckých vrcholů. Této mety se nedočkal bubeník Kenneth Olsen, kterého ve studiu nahradil Allan Sørensen (stálým členem kapely se stal až o rok později a stejně jako D.C. Cooper i on nástupní papíry ke kapele podepisoval ve své kariéře dvakrát), jinak se Royal Hunt drželi osvědčeného pravila, že vítězná sestava se nemění. A nezměnila se ani výtečná autorská forma Andrého Andersena, spojující jeho zálibu jednak ve vážné hudbě, jejíž elementy nestaví nijak do popředí, ale velmi důsledně je halí do rockového kabátu, jednak jeho blízký vztah k progresivním postupům, ke kterým přistupuje velmi obratně, takže mu pod rukama rozkvétá košatá a velmi přístupná hudba.
A přesně takové je album „Paradox“. Jeho rozvážný rozjezd v podobě intra „The Awakening“, trošku provoněného šamanstvím, se v potemnělém duchu přelije do náladově velmi sevřené „River Of Pain“, a i když z dosavadních čtyř alb se jedná asi o nejsložitější vstup do alba, který Royal Hunt dosud předvedli, má svoje kouzlo. S dynamickým nástupem živé „Tearing Down The World“ to začne jiskřit, když se Jacob Kjaer i André Andersen vyšvihnou ve svých sólech a z hlasu D.C. Coopera sálá tak úžasná pohoda a suverenita, že nevadí, že Royal Hunt ani v této chvíli stále ještě nepřijdou se strhujícím refrénem. Kapela sice demonstruje, že jej dokáže nahradit celkovou rozmanitostí skladeb a výbornými melodiemi. Naštěstí na něj však nerezignuje, takže v nejsilnější a velmi proměnlivé položce desky „A Message To God“ dojde nejen na bouřlivou dramatičnost, živočišné napětí (kolik ho André dokáže nacpat už jen do úvodního zdánlivě nenápadného klavírního intra!), vzrušující harmonii kytary a klapek, emotivní pěveckou noblesu, ale právě i na excelentní vyvrcholení do dokonale skluzného motivu. Když hned vzápětí Royal Hunt přijdou s dramaturgicky dokonale načasovanou melancholií v majestátní „It´s A Long Way Home“, je v podstatě vyhráno. Bylo jen otázkou času, než se André bude mít chuť pustit do časově rozsáhlejší kompozice, v „Time Will Tell“ si tuhle ambici splnil a je zjevné, že nápady na podobné kousky je schopen sypat z rukávu. Do neoklasicismem vonící a zajímavě vyhrocené „Silent Scream“ pronikne až nezvykle silná kapka jedu, finále v „It`s Over“ opět plně těží z majestátnosti, romantiky, elegance a silných nápěvů. Royal Hunt nešetřili ani na bonusech, byť zkrácené verze čtyř položek ze základního menu se jeví trochu zbytečné, stejně jako instrumentálka „Martial Arts“, která se objevila na debutovém albu, nadýchaná „Restless“ naštěstí čest přídavků plně zachraňuje.
Po vydání tohoto díla se Royal Hunt vydali po Evropě jako doprovod Saxon, využili kouzlo koncertů bez elektriky a podívali se i do Jižní Ameriky. Obě hlavní persóny kapely se pak pustili do sólových počinů. Když však o rok později André Andersen představil desku „Changing Skin“ a D.C. Cooper své eponymní album, přišel šok v podobě vyhazovu amerického zpěváka. Royal Hunt se mohli znovu pustit do lovu na novou posilu k mikrofonu.
|
