Nightwish za téměř čtvrtstoletí dlouhé působení vyrostli v obrovskou kapelu, která se po právu řadí k největším veličinám světové rockové scény. Není proto divu, že jejich nová deska „Human. :II: Nature.“ patří k nejočekávanějším počinům letošního roku, zvlášť když se na ni čekalo dlouhých pět let. Navíc poprvé ve své historii se Finové vytasili rovnou s dvojalbem, přičemž druhý disk obsahuje pouze jednu rozsáhlou instrumentální skladbu, rozdělenou do osmi částí. Jak název napovídá, společným námětem celého díla je vztah člověka a přírody.
Po hudební stránce má finská šestice pořád nejblíže k symfonickému metalu, i když jí občas začíná být (a toho už jsme si mohli všimnout na jejich posledních dvou albech) tahle škatulka malá, takže občas dojde na výlet do folk metalových vod nebo do světa prog rocku. Žádné přímočaré hitovky na desce nenajdeme. Kapela tentokrát přišla s kompozičně složitějším a na poslech náročnějším materiálem, který na první dobrou opravdu nefunguje a vyžaduje jistou dávku trpělivosti. Za velké pozitivum považuji, že to Nightwish nepřepískli s kvantitou (k čemuž formát dvojcédéčka vyloženě svádí) a nabídli posluchačům vcelku přijatelných osmdesát minut hudby.
Pokud bych měl nahrávce něco vytknout, tak je to především nefungující chemie mezi symfonickými (případně folkovými) a metalovými prvky. Hlavními nositeli melodií jsou tak Holopainenovy klávesy, Donockleyho lidové nástroje a orchestr, zatímco mistr šesti strun Emppu Vuorinen se buď schovává někde v pozadí, nebo seká bezmyšlenkovité riffy, které častokrát nemají ani hlavu ani patu, natožpak nějaký nápad a do samotných skladeb se vyloženě nehodí. Občas lze nabýt dojmu, že tahle deska měla být původně jen symfonická a až na poslední chvíli tam někdo násilně zakomponoval kytary, což u kapely, která si udělala jméno právě na kombinování symfonických elementů s metalem, přijde až zarážející. S tím souvisí i další nedostatek a tím je téměř úplná absence kytarových sól.
Do nahrávky nás uvede uším zrovna nelahodící směs zvuků, které jsou naprosto v rozporu s názvem úvodní skladby („Music“). Po nekonečně dlouhých třech minutách konečně dojde na lahodné tóny klavíru a na výborný zpěv Floor Jansen, která na celé délce prvního disku předvádí slušné výkony, ale zdaleka nevyužívá svůj potenciál na maximum. Úvodní skladba zaujme chytlavým refrénem a také příjemnou kytarovou vyhrávkou, což je na téhle desce něco jako téměř vyhynulý druh. Následující „Noise“ se dočkala klipového ztvárnění a dá se tedy očekávat, že má plnit funkci nejvýraznějšího reprezentanta této desky, což se jí ovšem daří jen z části. Silná melodie jí sice nechybí, ale když se podíváme, jaké hity dokázali Nightwish produkovat v minulosti, vyjde nám „Noise“ jen jako vcelku průměrná píseň, která má k hitovosti daleko. Se „Shoemaker“ je ještě hůř. Skladba zaujme jen závěrečnou pasáží, kde Floor vytasí své operní rejstříky. V téhle písni je ke slyšení i Holopainenova manželka Johanna Kurkela v roli vypravěčky. Vrchol celého díla přichází s „Harvest“, kde se v hlavní roli představí Troy Donockley a předvede, že kromě hraní na širokou paletu lidových nástrojů všeho druhu zvládá bravurně i zpěv. Píseň nás přenese do světa folk rocku a její silně návykové melodie uvíznou v hlavě na zatraceně dlouho. V úplně jiném duchu se odvíjí následující „Pan“, kde se sází na střídání nálad a netradičně pojaté sbory. Jemné melodie klavíru a orchestru ve slokách střídá brutální zvuk kytar v refrénech. Pod jedinou položkou tracklistu s víceslovným názvem („How´s the Heart?“) se skrývá odlehčená rockovka se silným vlivem lidových nástrojů, která je v závěru úplně zbytečně znásilněna bezmyšlenkovitě sekanými kytarovými riffy. „Procession“ začíná poklidně a postupně nabírá na intenzitě. Kapela tady lehce pošilhává po progresivním rocku. Největší odbočku ze zaběhnutých kolejí udělají Nightwish v předposlední položce prvního disku „Tribal“. Skladba je na poměry kapely nečekaně tvrdá, má temnou atmosféru a střídají se v ní ženské a mužské vokály. Temný nádech má i závěrečná „Endlessness“, kde se mikrofonu chopil Marco Hietala . Jeho hlas ovšem působí nevýrazně a unaveně, a to platí v podstatě i o celé této skladbě.
Na ploše druhého kotouče se rozprostírá třicetiminutová instrumentální skladba „All the Works of Nature Which Adorn the World“, rozdělená do osmi dějství. Do nahrávky nás uvede hlas vypravěčky, herečky Geraldine James, který je ke slyšení i v závěru tohoto díla. Druhý disk se zcela obešel bez metalového rachotu. Jedná se čistě o symfonickou nahrávku, kde orchestr občas doplňuje klavír, vokalíza či lidový nástroj. Maestro Holopainen zde v plné parádě prezentuje svoji hudební genialitu a musím obdivně uznat, že tenhle chlapík má obrovský cit pro melodie, což ostatně dokazují části jako „Moors“ nebo „Ad Astra“. Dokonce si troufám tvrdit, že druhý disk je nejen vydařenější než první, ale i o něco upřímnější.
„Human. :II: Nature.“ není vyloženě špatná deska. V rámci žánru se drží pořád v lehkém nadprůměru, ale od kapely formátu Nightwish jsem čekal přeci jen o něco víc. Za mě tedy mírné zklamání, obzvláště co se týče prvního disku, který je pro drtivou většinu fanoušků tím důležitějším a směrodatným.
|
