Britský kytarista Fraser Edwards je typem umělce, jichž je v metalu třeba jako česneku v bramboráku. Edwards uplatňuje odlehčený skladatelský přístup, jenž je založen na hravých šestistrunných trylcích a vyhrávkách. Jeho hudba je prosycena pohodou a vědomím, že všechno není nutné brát až tak vážně. Daná strategie otevírá obrovskou notovou planinu, na které se autor může vydovádět v podstatě bez omezení, limitován pouze technickými či skladatelskými možnostmi.
To první Edwardsovi nechybí, ve druhém malinko hapruje. Už při popisu sólového debutu "I Am God" jsem zalitoval právě toho, že se Brit při volném rozletu zastavil kdesi v půli cesty. Tentokrát všechno začalo velmi slibně, singlový - a už skoro milionem lidí zhlédnutý - videoklip s všeříkajícím titulem "Stop Saying We Sound Like Dragonforce" oplývá povedeným nábojem, chytlavými melodiemi a hlavně nápadem těžícím z faktu, že všechno zní - i díky zpěvákovi Richardovi Carniemu z domovských Ascension - trochu jako Dragonforce (v případě daného songu jde v podstatě o identický klon). Tento tvůrčí ostrovtip je velmi osvěžující, jak se však ukáže při poslechu alba "The Architect", ani zdaleka nedopuje celý jeho obsah.
Začínáme slušnou, ale zbytečně dlouhou titulní instrumentálkou, která slouží víceméně k egoistickému předvedení kytarové ekvilibristiky. Songy "Warzone" a "The Death Zone" už zaujmou pohodovým, dalo by se napsat pop/skate/powermetalovým feelingem, nechybí líbivé vyhrávky, vkusně vnesené elektronické prvky a hlavně Richardův zpěv. Tento sympaťák, který převzal štafetu po debutovém Pellekovi, nemá problém zdolat nejvyšší vokální pohoří, přestože se tak nestane úplně bez zadýchání - však také Richard není žádný hubeňour. Jeho výkon každopádně patří mezi jednoznačná pozitiva Fraserovy nahrávky. Nicméně oběma pánům více vyhovují nekomplikované žánrové položky, např. pokus o estrádní modernu, kterou slyšíme v songu "Ruination", nedopadl na úrodnou půdu, dvojznačně vyznívá také balada "Among The Stars" či refrén položky "Dio Voledno Lo Faro", kdy není jasné, zdali jde o úmyslnou či nechtěnou vokální parodizaci.
A v tom v podstatě vězí háček celého díla. Edwards jakoby se neuměl rozhodnout mezi vážnou a cool stylizací. Hraje na efekt, což není špatně, jeho taktika ale postrádá komplexní integritu a silné melodické nápady. Vypomáhá si berličkami, jako je zakomponovaná znělka pořadu Bennyho Hilla (anglický komik - čtyřicátníci vědí), další instrumentálkou "Sorrow Of The Loneliest Dragon", což je jakýsi mix mezi polkou a Pachelbelovou klasikou "Canon In D Major", případně bonusy ve formě dvojice metalových coversongů, které jsou sice zdařilé, nicméně posluchači je již znají z Fraserova YouTube kanálu. Z tohoto pohledu nakonec vyznívá i výše chválený singl jako prvoplánové lákadlo, jehož kvalitě britský kytarista nebyl schopen dostát.
|
