Historie francouzské symfopowermetalové kapely Fairyland má k pohádce daleko. V nultých letech těleso vydalo tři alba, během jejich tvorby se ale nervózně hýbalo se sestavou, v jednu chvíli dokonce odešel jeden ze zakládajících členů Willdric Lievin, případně známá zpěvačka Elisa C. Martin, která s Francouzi nazpívala debut "Of Wars In Osyrhia". Po třetím disku "Score To A New Beginning" (2009) se ale za kapelou víceméně zavřely ledy a fandové, kterých se mezitím nakupilo slušné množství, přestávali věřit v zázrak ve formě znovuoživení formace a nahrání čtvrté studiovky.
Ta doba nicméně přišla a Fairyland jsou zpět. V sestavě jsou oba kmenoví hudebníci, tedy klávesák Philippe Giordana a již zmíněný Willdric Lievin (jinak také hybatel těles Kerion a Hamka), v jedné z písní si dokonce zahostovala původní pěnice Elisa. Potenciálních důvodů k jásání je tedy dostatek, realita ale z okřídlených představ celkem rychle vyškube téměř všechno peří.
Album "Osyrhianta" je příběhovým konceptem, který je chronologicky umístěn před trojici vydaných alb, jde tedy o jakýsi prequel. Hudebně se ocitáme v impozantním symfonickém prostoru s výraznými "filmovými" či folkovými prvky. Aranže jsou vskutku bohaté a vše má působit teatrálně výpravným dojmem. Jenže tomuhle divadýlku malinko chybí duše, takže si nakonec připadáme jako v katedrále, jejíž nabubřelá majestátnost má ve skutečnosti zakrýt bezvěrectví a mizivou duchovní podstatu samotných zadavatelů stavby. Tento rozkol má za následek, že veškeré aranže, epicky znějící sbory, složitě vrstvené řemeslné textury, živá houslistka nebo výborný zvuk od principála Lievina nedopadají na stoprocentně úrodnou půdu.
Nepomohlo několik poslechů ani vytuněná hlasitost, novinka Francouzů prostě nedokáže komplexně strhnout. Daří se to maximálně na krátkou dobu, kupříkladu při vnitřních symfonických nábězích úvodních dvou skladeb "Across The Snow" a "The Hidden Kingdom Of Eloran". Jenže tyto - a všechny další - slibné úseky vždy přibrzdí nějaká unyle rozbředlá pasáž, kterou chtějí tvůrci umocnit dramatičnost nahrávky, ve skutečnosti ale jenom zdůrazňují emotivní odosobněnost. Situaci ještě zhoršuje zpěvák Francesco Cavalieri z italských Wind Rose, jehož nakřáplé volátko není ničím výjimečné, občas navíc zbytečně tlačí na pilu. Ani song "Eleandra" s hostující Elisou nepatří mezi zářné příklady, chytlavé vokální linky aby člověk pohledal, rozpolceně dopadla také dvanáctiminutová litanie "Of Hope And Despair In Osyrhia", kde navíc otravuje mrzký refrén. Dobré chorusy na desce ostatně téměř absentují, buď se rychle oposlouchají nebo evokují jiné interprety, za zmínku stojí jen ústřední část skladby "Hubris Et Orbis", která je paušálně vystavěná s adekvátní symfopowermetalovou chytlavostí. Jinak se vše komplikovaně akademicky roztahuje, přitom když dojde k totálnímu uvolnění, jako v případě závěrečného příspěvku "The Age Of Light", jenž našlapuje s lehkou, a přece honosně svobodomyslnou grácií (i díky hostujícímu duu Flora Spinelli a Victoria Cohen), posouvá se zábava okamžitě o tři levely nahoru. Jenže to už je konec nejen alba, ale také iluzí, jejichž podstatou byla víra, že se Francouzi vrátí ve velkém a jedinečném stylu.
|
