Rychlost, tvrdost, melodie. Tři atributy, které se v diskografii této převážně floridské bandy vždy vyskytovaly a hrály prim. Někdy převážila jedna vlastnost nad druhou, někdy se více přitvrdilo a někdy zase naopak zvolnilo. Jak šel čas, přibývali fanoušci a zvětšoval se název „Trivium“ na festivalových plakátech. Trvalo to dvacet let a devět alb a kapela se našla. Už žádné změny, žádné experimenty. Rychlost, tvrdost, melodie. Ve správném poměru.
Už minulá deska „The Sin and The Sentence“ redefinovala zpátky kapelu do dob, kdy uhranula posluchače a odbornou veřejnost svým mnohavrstevným kouskem „Shogun“. Dlouhé písničky, změny temp a rytmiky a právě ony tři propírané atributy vytvořily poměrně unikátní koktejl novodobého metalu. Na jedné straně hitové refrény a kytarové melodie, na druhé straně thrashové a deathmetalové riffy s frenetickou rytmikou a překvapivými skladatelskými postupy a změnami během písní. Přesně takto se Trivium prezentovali na minulé desce a „The Sin and The Sentence“ se stalo velice příjemným překvapením.
Novinka „What The Dead Men Say“ pokračuje v nastoleném trendu a začíná přesně tam, kde minulé album skončilo. Troufám si tvrdit, že angažmá bubeníka Alexe Benta se stalo tím nejpádnějším argumentem, proč kapela probudila své staré pudy a vrátila se zpět ke skládání mnohavrstevných písní s důrazem na své metalové osmdesátkové kořeny. Když máte totiž za zády bubeníka, který zahraje VŠECHNO, je pak radost skládat písně bez nějakých zábran a mantinelů a upustit uzdu své fantazii. Bent samozřejmě pečlivě řídí groove a slouží kapele, ale jakmile se v písni objeví náznak hluchého místa, na řadu přichází netradiční přechod nebo technická finesa, která nastartuje další část songu. Rytmiku a instrumentální složku obecně je radost poslouchat – rychlost, tvrdost a melodie zde platí beze zbytku.
Kytarové dvojhlasy a sóla, rychlá rytmika, výrazná basa – to vše a ještě více je prostoupeno téměř celou deskou a členové se vyřádili především v mezihrách a v závěrech jednotlivých písní. Začátek a konec alba je dokonalý a ať už se jedná o titulní skladbu, „Catastrophist“, „Amongst the Shadows & the Stones“, „Sickness Unto You“ anebo „Bending the Arc to Fear“, kapela šlape a vytváří jeden z nejlepších materiálů své diskografie, který se může směle postavit vedle těch nejznámějších věcí. Samozřejmě nelze opomenout ani výrazný příspěvek frontmana Matta Heafyho s jeho vokálním rozsahem a citem pro příjemné melodie a harmonické vsuvky.
Jediný problém tak nastává s prostřední částí alba, ve které se nachází trojice songů, které výše uvedené propriety osekává na dobře vystavený refrén. „Bleed Into Me“, „The Defiant“ a „Scattering The Ashes“ tak v podstatě dávají vzpomenout na línější skladatelský rukopis někam k deskám „Vengeance Falls“ a „Silence In The Snow“, kde se akcentovala tradiční písničková struktura s táhlými refrény. V obležení nabušených šestiminutových pecek jako „Catastrophist“ nebo „Sickness Unto You“ zkrátka trojice vyřčených písní působí jako chudý příbuzný a vatový materiál.
Ve stylu psaní písní a ve stabilitě členů se Trivium našlo. Sofistikovanost nového alba je až zarážející a instrumentální mnohovrstevnatost a lehkost samotných melodických pasáží přesně definuje Trivium jako kapelu, která může svým moderním pojetím metalu oslovit mladé publikum a zároveň potěšit zkušené posluchače a fanoušky starších subžánrů. „What The Dead Men Say“ potvrzuje, že předchozí placka nebyla náhoda a splňuje veškeré atributy kapely, jež se tehdy na hudebním poli etablovala. Rychlost, tvrdost, melodie. Trivium. Konečně.
|
