Kdyby to takhle mělo jít s polskými Exlibris dál, za chvíli by mohly na jejich koncertech převládat finské vlajky. Před čtyřmi lety do kapely přišel křikloun Riku Turunen. Ten se na svém debutu v řadách Exlibris s názvem „Innertia“ velmi dobře zapsal a severskou družinu po loňském odchodu Daniela Lechmanskiho a Rickově intervenci rozšířil kytarista Antti Warman, který své ostruhy studiově nejostřeji přibrousil v projektu Warmen svého bratra Janneho (Children Of Bodom), či u King Company. Nejstručnější charakteristika nového počinu „Shadowrise“ by se dala shrnout do konstatování, že je škoda, že Exlibris jsou za spořínky, když na album zařadili pouhých šest skladeb. Ta pouhá půlhodina a ještě minuta navíc jasně svědčí o tom, že u Exlibris není u nápady nouze, a že jejich melodický powerprog oplývá dostatečnou porcí rafinovanosti, aby nehrál na posluchačskou nultou signální a neřekl všechno už na dvě - tři přehrání.
Exlibris zároveň nechybí odvaha – úvodní „Rule #1“ nejenže nabídne velmi dobrou příležitost představit Anttiho rychlé prsty v docela pichlavé kooperaci s klávesami, ale zároveň díky syrovému výrazu, lehce zašmodrchané instrumentální pasáží i přibroušenému Turunenovu vokálu je prosta jakékoliv chytlavosti, takže jako vstup do alba může působit až kontraproduktivně a nepřístupně. Ne že by následná „Hell Or High Water“ všechno nějak radikálně zjednodušila, nicméně melodie je přece jen daleko vzdušnější, výraz modernější, klávesy uvolněné, sekaný riff dravý, do Turunenova hlasu prosákne sympaticky ležérní nadrzlost a vše je najednou stejně účinné, stejně ostré, ale daleko pikantnější a přitažlivější. A když se navíc zajiskří v klávesovém a kytarovém sóle i vyhroceném refrénu, je o vrcholu nahrávky rozhodnuto. Když titulní „Shadowrise“ odstartuje rozjímavé piáno, aby pak orchestrálně zmohutněla, poté začala surově kousat, proklestila si cestu další neprostupnou pasáží a ve finále sklouzla do melodického refrénu a přitom všem neztrácela soudržnost a dynamiku, když „Meggido“ vytěží maximum z adrenalinové přímočarosti, přičemž se i přes jasný tah vyplatí plně sledovat detaily a všemožné kličky a zákoutí, a když z vláčné a mohutné „Interstellar“ udělá svým silným hlasem Riku Turunen (pochopitelně s vydatnou podporou výživné kytary a jemného piána) emotivní dobrodružství, je jasné, že Exlibris umí svůj hudební svět vymalovat hodně sytými a pestrými barvami.
Asi je pro kapelu ideální, když místo obvyklého otloukání přepálené délky o autorskou hlavu dojde na žehrání nad tím, že je škoda takhle silnou formu nevyužít k větší porci lahodné hudební many. Tohle by se ani ve větším množství hned tak nepřejedlo!
|
