Česká thrashmetalová smečka Lahar doposud stvořila pouze dvě dlouhohrající alba, a přece ji mnozí řadí mezi to nejlepší, co současná tuzemská scéna nabízí. Pravda, vedle dvou fošen zde máme hromadu splitek a dvě EP, včetně zbrusu nového titulu "Hra stínů". Jenže tohle všechno se jeví jako nedostatečný příděl, zvlášť s ohledem na hudební kvalitu. Když se totiž člověk zaposlouchá do některých nahrávek kapely, napadne jej jediné: já chci víc, mnohem víc!
Vývoj této party, která se dala dohromady na půdě dnes již neexistujícího undergroundového klubu Paluba v jihočeském Písku, se dá označit jako postupně zrající proces. Počátky, jež se datují k roku 2002, byly ve znamení frenetického a neučesaného hardcore/fastcore punku, kluci však postupně uducávali hudbu v pevnější a soudržnější hmotu, kterou zároveň začali odlévat v malinko jiné žánrové peci. Formy už nebyly pouze HC/punkové, ale najednou dostaly thrashové hrany, kterým na pohlednosti tu a tam přidalo melodické zaoblení. Debut "Oběti doby" vznikl právě v tomto rozpoložení a jeho vydání v roce 2008 okysličilo scénu nebývalou dávkou těkající energie.
Ještě pořád se nebavíme o dokonalém odlitku, chaotická forma občas zvítězí nad obsahem, chybí komplexnější ukotvení s tvořivými kytarovými plochami, i na tom je ale kus podmanivosti. Kapela se během množství koncertů slušně sehrála a výsledkem je nekompromisní, neutuchající, drtivá a krvelačná metalová zabijačka, aneb když se kácí les, létají třísky. S energií psychoticky vyhřeznutou do prostoru si musí každý poradit po svém, odpadlíků nebude málo, zbytek si ale na této hrubě namleté HC/thrashové tlačence pošmakuje s o to větším gustem. Smíchejte první alba Debustrol a Municipal Waste, přihoďte trochu Slayer a crossoverového koření à la S.O.D. a dostanete celkem přesnou představu o chuti zářezu "Oběti doby".
Při poslechu "Intra" úplně vidíme Toma Arayu, jak se typickým způsobem pohupuje do rytmu, při "Moshpitu" zase slyšíme Kolinse, jak zkratkovitě frázuje "Neuropatologa". Jihočeši do toho dupou jako smyslů zbavení, Samuel alias Klouča plive telegrafické štěky, Žrout testuje trvanlivost bicí soupravy, kterou jistí Gisbernův basový klokot, a Korkovy riffy tím vším protékají jako zrychlená žhavá láva (název kapely ostatně odkazuje k sopečným erupcím). Fošna jede od začátku do konce v tempu ADHD, jednou více punkově, jindy v syrovém thrashi, nechybí prostor pro blast beaty nebo škádlení, jako je zvukomalebný titul závěrečné etudy "Ničivý proud bahnotoku", potažmo výrazné melodické náběhy v titulním songu. Zatím jde o jakési rozkoukávání, ať už v tomto či ve všech ostatních oblastech. To pravé metalové mělo teprve následovat, Lahaři totiž dozrávali jako víno a tuzemský underground brzy obdařili tak dokonalou žánrovou formou, že se rázem katapultovali na špici české thrashmetalové scény.
|
