Volbou svého jména erfurtští Macbeth v jedinečnosti jen těžko zvítězí. Přidáme-li k tomu ale dovětek, že tahle pětice je jednou z prvních heavy metalových kapel, vzniklých na území bývalého východního Německa, kdy si dokonce z důvodu úředního zákazu a oplétaček se Stasi ve svých raných letech na čas musela změnit jméno na Caiman, asi nebude nutné v případné identifikaci těchto Macbeth nějak tápat. V závěru sametově revolučního roku po sebevraždě zpěváka Detleva Wittenburga kapela přerušila svoji činnost, v devadesátých letech se na krátký moment pokusila probrat k životu (i tahle etapa však byla ukončena sebevraždou dalšího z členů kapel), aby se definitivně nadechla k životu v druhém roce po přelomu tisíciletí.
Z původního složení u tohoto návratu byli přítomni basák Hanjo Papst a kytarista Ralph Klein, kterým se podařilo dát dohromady partu, jež se letos dopracovala ke svému pátému řadovému albu. U něj je možné zdůraznit pár elementů, které s přehledem zajistí, že Macbeth jsou velmi snadno identifikovatelní mezi stylově příbuznými kapelami – živelný, nekompromisní, silácký a přímočarý heavy metal s přesahem k thrash metalu, velmi šikovné a dokonale spolupracující kytary, svojsky přibroušený projev křiklouna Olivera Hippaufa, pro nějž pojem „zpěv“ zní přece jen příliš vznešeně, což ještě zvýrazňuje využití drnčivé mateřštiny kapely, neotesané melodie, po nichž se docela snadno klouže, které však díky řezavému kabátu zní bez výjimky naštvaně a agresivně. Je pochopitelné, že v téhle energické mele nejvíc zaberou skladby, do kterých Macbeth dokáží propašovat aspoň špetku odlišného koření – alarmující náladu „Wolfskinder“ zjemní na poměry kapely až nečekaně laskavé kytarové sólo, zpěvná latina a atmosférické chorály vnesou do těžkotonážní „Hexenhammer“ hrst majestátnosti, krátké poetické kytarové vyhrávky v závěrečné „Dammin“ prozradí, že si Macbeth umí pohrát s pocity. Ve finále však každá z deseti položek dospěje do neurvalé mlátičky, díky čemuž jako plně reprezentativní vzorky alba ideálně poslouží „Neue Welt“, či úvodní „Friedenstaube“.
Inu, realita umí být krutá, špinavá a drtivá. O tom vás na „Gedankewächter“ vzteklí Macbeth celkem snadno přesvědčí i bez toho, abyste toto poselství museli objevovat v jejich textových sděleních. Uštěkaně nařvaný a přitom svérázně přitažlivý a osobitý výraz kapely o tom vypovídá celkem jednoznačně.
|
