Ačkoli americké thrashery Havok již dlouho považuji za jednu z nejvýraznějších formací novodobé žánrové vlny, nebyl jsem úplně nadšený z cesty, kterou se kapela postupně vydala. Stále více ubývalo přímého spojení s prapůvodní školou a do hry vstupoval progres. Tento přístup sice vypovídal o autorských ambicích, chyběl ale jakýsi stmelovací prvek, jenž by vše ukotvil do přesné a více ohromující tvůrčí vize.
Ona doba přišla právě letos. Na albu s jasným titulem "V" se všechno krásně propojilo a dostalo strhující lesk. Progresivní choutky stojí na stejné úrovni se staromilsky laděným thrashem a kooperují v takřka ideální symbióze. Album je stmeleno pevným autorským kytem, díky čemuž působí jako silný celek, kterému vyjímání jednotlivých skladeb spíše ubližuje. I když to neplatí úplně doslova, kupříkladu song "Phantom Force", jenž byl jako první ukázka vypuštěn do éteru na konci února, svým forčekingovým náporem dokonale strhává ať už jako singl, tak jako součást playlistu, ve kterém jenom upevňuje komplexní kvalitu. Mimochodem, k dané skladbě byl pořízen videoklip, na jehož počátku si přečteme varování pro epileptiky, přičemž zde toto většinou obligátní oznámení opravdu není pro prdel.
Album "V" zvučil Mike Lewis, kterému se společně s kapelou povedlo docílit strojově chladného, lehce industriálního odstínu, jenž všemu dodal finální glanc. Každá jednotlivost získala plnohodnotný prostor pro vyjádření a zároveň dokonale posloužila celku. Zářným příkladem je baskytara, kterou hřímá novic Brandon Bruce. Čtyři struny zde zvoní jako thrashmetalová Loreta a už jenom soustředění na tento aspekt je sám o sobě zábavný. Když se pak rozběhne kompletní instrumentální mašinerie, včetně krvelačných nájezdů, uštěpačných riffů nebo bláznivých sól, to vše v područí technické brilance a hlavně zpěvu frontmana Davida Sancheze, jehož jedovatý štěkot patří do přední stylové linie vedle borců jako Zetro Souza (Exodus) nebo Mark Osegueda (Death Angel), je o jedinečný zážitek postaráno.
Formaci Death Angel ostatně Havok sem tam hojně připomene, v promyšleně stavěných vrstvách nám v hlavě můžou vyskočit Megadeth, díky zmíněnému zvuku a silnému tahu na branku zase němečtí Exumer. Což jenom potvrzuje nejvyšší žánrovou extratřídu, kde všechno funguje tak, jak má. Nasranost nepůsobí strojeně nebo prvoplánově, slyšíme rychlé, temné, odlehčené i rozložitě odkroucené pasáže. Vždy ale jakoby za rohem číhalo samotné thrashové peklo. Závěrečnou položku "Don´t Do It" např. rozjíždí pozvolná akustika a dokonce i nu-metalové zpěvy. Jenže to všechno je jenom důmyslným entrée, jež udusává půdu pro závěrečnou rytmickou smršť, která svojí nekonečnou metalovou chytlavostí symbolicky shrnuje dojmy z celého díla. Fošna "V" je nejen výstavním zápisem americké kapely, ale rovněž spadá mezi to nejlepší, co v daném žánru za poslední roky vzniklo.
|
