Centrální plánovač u Grave Digger to nemohl vymyslet lépe. Ve čtyřicátém roce existence kapela vydává své dvacáté album. Je vcelku pochopitelné a snadno akceptovatelné, že v rámci dublovaných kulatin se kapela opět navlékla do kiltů a vyrazila na skotské pláně. Pokud dumáte nad tím, jestli si Grave Digger trochu nezahrávají s pověstným opakovaným vstupem do stejné řeky, tak si troufnu tvrdit, že jenom krapítek. Nahrává tomu především fakt, že Grave Digger, byť jim ani v nejmenším nelze předhazovat, že by měli potřebu v průběhu těch čtyřiceti let nějak překopávat svojí podstatu, se v průběhu doby mění. Souvisí to jednak s tím, že Chrisova bruska v hrdle ostří sice nějak zásadně neztrácí, ale už nemá potřebu řezat až úplně do morku kostí, jednak s tím, že každý nově příchozí kytarista sice nijak nenarušil celkový výraz kapely, ale vždy do ní vnesl něco osobitého. A jelikož Axel Ritt je ze všech zúčastněných kytaristů největší melodik a hračička, je pochopitelné, že cesty Grave Digger se stočily (což ostatně bylo již hmatatelné na předchozím albu „The Living Death“) tímhle směrem.
Výsledkem je zřejmě „nejhitovější“ a nejvzdušnější album Grave Digger. Při zachování tradičního důrazu a masivního heavy výrazu nabídne opulentní porci zpěvných a skandovatelně majestátních refrénů, slušné dávky atmosféry, pompézních nálad, chytlavých riffů i celkové nápaditosti. A pokud by se kapele podařilo takhle třaskavou náplň napěchovat do celé dvanáctky skladeb, troufl bych si bez váhání „Fields Of Blood“ postavit do jedné řady s legendárním „Tunes Of War“. Ať už je to riffová sekanice s velmi akční rytmikou, hrdým refrénem a živočišným sólem s důvtipným využitím klasiky v „All For The Kingdom“, optimistická halekačka „Lions Of The Sea“ s velmi návykovým sloganem, přímočará upomínka na Williama Wallace se silným nápěvem „Freedom“, masivnější „Heart Of Scotland“ s nezbytnými dudy (k těm se ostatně Grave Digger uchýlí na desce častěji a vždy působí velmi účelně) a impozantním nápěvem, tklivá balada „Thousand Tears“, ve které principál Chris vytvoří velmi charismatickou dvojici s Noorou Louhimo, či další energií a optimismem nabitý riff a skočný refrén ve šlapavé „My Final Fight“, to vše jsou snadno zapamatovatelné položky, dokonale fungující na první dobrou a zábavné i při kdovíkolikátém poslechu. Snad proto, že předchozí jízda je zcela strhující, s blížícím se koncem alba („Gathering Of The Clans“, „Barbarians“) ten jednoznačný tah poněkud slábne. Ke cti kapely třeba dodat, že i když ani rozmáchlá titulní kompozice se z hlediska nosných nápadů už nevyrovná první polovině alba, Grave Digger v ní šmrnc neztratí a v pohodě si po celých deset minut zajistí plnou posluchačovu pozornost (prim v tom hraje Rittova kytara).
Čtyřicet let na scéně? Chris Boltendahl se svojí družinou na „Fields Of Blood“ dokazují, že věk je jenom číslo a máte-li chuť, dobré nápady a kupu elánu, může mladá krev tiše závidět.
|
