Zvolíte-li si jako název kapely pojem Cryptex, celkem oprávněně od vás posluchači mohou očekávat, že vaše hudba bude skrývat (a postupně odhalovat) mnohá tajemství a nebude pocitovou jednohubkou, u které bude všechno jasné po několika málo minutách. Němečtí Cryptex na svém aktuálním albu s poetickým názvem „Once Upon A Time“ toto s přehledem naplňují, rozmanitost jejich hudby je velice pestrá, nápaditost jiskřivá a provedení pohodově laskavé a uvolněné. A pokud vás svou zašmodrchaností vyděsí zmínka těchto německých hudebníků o tom, že jejich třetí album je „neomezeným autobiografickým psychogramem, plným ambivalentních pocitů a sebereflexních přístupů“, berte ji s nadhledem, neboť něco více kontrastního ke své přístupné hudbě Cryptex patrně už vymyslet nemohli.
Ačkoliv bývají označováni jako progresivně rocková kapela, na „Once Upon A Time“ Cryptex velmi svěžím krokem vykročili směrem k hard rocku. Na téhle cestě se potkávají s Magnum, Queen, Muse i Savatage, od kterých si poměrně decentním způsobem vypůjčují jejich nálady a přirozeně je využívají ve svém vlastním výrazu. Pravdou je, že Cryptex tu necelou třičtvrtě hodinu jsou velmi intenzivní a útočí (téměř soustavně, byť i na hlušší místa dojde) na posluchače vytrvalou záplavou motivů a emocí. Nicméně dělají to nenásilně, s melodickou lehkostí a s určitou hravou romantičností, takže každá z těch záplavových vln ve finále zpravidla příjemně pohoupá – úvodní titulní skladba vás vcucne díky své zasněné a mile staromilskou náladě, špetce teatrálnosti a pompy, i sladce nadýchaným refrénem, následná „Because The Reason Is You“ jednak ukáže nevtíravou sílu čistého hlasu Simona Moskona, jednak v sobě dokonale promíchá výše zmíněné inspirační zdroje, aby na piánovém základu přirozeně vygradovala do elegantně melodického refrénu a sice nevyčnívajícího, ale o to působivějšího kytarového sóla. Pro svou barevnost v „Two Horned Crown“ s velmi povědomým melodickým motivem Cryptex dokonale využijí kouzlo saxofonu, v šarmantní „I Don`t Know Why“ sklouznou až kamsi k nevázanému jazzování s nádechem šantánu. Nejvíce proto zamrzí skutečnost, že (byť se nejedná o koncepční dílo) Cryptex nedodrželi základní pravidlo, totiž že správná pohádka má mít dobrý konec a zcela se vyhnuli jakémukoliv pokusu o celkovou gradaci díla. V posledních dvou položkách, v kraťounké „A Mo(u)rning“ a závěrečné deklamační „Leaving“ tak nechali (i přes určitou dramatičnost druhé jmenované) zcela rozplynout tu rozverně pozitivní náladu, ze které těží prakticky po celou dobu.
Cryptex zjevně nemají potřebu si nějakým invazivním způsobem říkat o pozornost, buď vám jejich pestrá, nápaditá a přesto skromná a nevnucující se muzika do krve přejde tak nějak mimochodem (a pak je co objevovat a vychutnávat), nebo jejich uvolněný svět odsoudíte do role kulisy, která neruší. Což by podle mého skromného názoru byla docela škoda.
|