Ostravští Public Relations by aktuálně mohli dobře posloužit za ideální příklad těm, kteří hlásají okřídlené heslo „co tě nezabije, to tě posílí“ - v závěru loňského roku se v průběhu příprav albové novinky „Překonej svůj strach“ rozhodl opustit kapelu zpěvák Honza „Comar“ Ražnok. Že si Public Relations s tímhle oříškem poradili, je zjevné z toho, že album je úspěšně na světě a kapela se v novém složení už už chystala na své jarní turné, ze kterého v důsledku bezpečnostní situace sešlo. A než se hudební svět stačil opět nadechnout, ocitli se Public Relations znovu bez zpěváka. Ale není všem dnům konec, z povídání s basákem Tomášem Klosem je zjevné, že Public Relations se jen tak zastavit nenechají.
Kde začít jinde, než na přelomu loňského a letošního roku, kdy se v Public Relations odehrály docela podstatné věci – v době příprav pátého alba „Překonej svůj strach“ oznámil odchod Honza „Comar“ Ražnok. Jak se rodí deska, u které víš, že její prezentace na koncertech už bude nejspíš v jiném kabátě, než je zaznamenaná ve studiu?
Honzův odchod nebyl úplným překvapením. Už delší dobu jsme tušili, že se v kapele necítí ve své kůži, a když nám svůj záměr oznámil, nebyl to ten pověstný blesk z čistého nebe. V té době jsme už měli natočeno několik skladeb a na dalších jsme pracovali. Nicméně od téhle chvíle jsme tušili, že album bude vypadat jinak, než jsme si původně představovali. Bylo jasné, že co jsme nestihli vytvořit, to už teď nedoděláme. Přemýšleli jsme, jak práci dokončit a důstojně tak uzavřít éru Honzova působení v kapele. Nakonec jsme se rozhodli, že vytáhneme ze šuplíku některé skladby, které jsme původně vydávat nechtěli, a jimi doplníme ty ostatní. Samotné nahrávání se neslo v pohodovém duchu. Ze všech spadla nervozita, pročistil se vzduch a všechno proběhlo v klidu a pohodě. Zároveň jsme začali shánět za Honzu náhradu.
V té době jste na post zpěváka přijali Přemka Webera, který však aktuálně členem kapely není. Neuvažovali jste o tom představit Přemka už přímo na desce?
Uvažovali. Jedna ze zvažovaných variant byla, že vydáme dvojalbum, kdy na první polovině bude zpívat Honza a na druhé budou stejné skladby, jen je bude zpívat Přemek. Jenže zatímco Honza je tenor, Přemek je baryton s přesahem do basu. Zjistili jsme, že by to bez hlubších zásahů do melodií nebylo možné provést, takže jsme od toho nakonec upustili.
V současné době jste znovu bez zpěváka. Jak tuhle situaci vnímáš? Jak je obtížné najít pro váš styl adekvátní náhradu za Comara? Co by měl zpěvák, který by se chtěl ucházet o tento post splňovat, ať už hlasově nebo lidsky?
Přišlo to v nejméně vhodnou dobu. Přemek má svou kapelu, ve které dělají jeho vlastní skladby, a on během té doby s námi zjistil, že ho to naplňuje více a rozhodl se s námi nepokračovat. Já jeho rozhodnutí sice chápu, ale díky tomu jsme bohužel zbytečně ztratili nejméně půl roku. Navíc je teď nejistých i těch pár koncertů, které nám přes léto zbyly, o podzimu nemluvě.
Když jsme byli nuceni začít hledat za Honzu náhradu, nevěděli jsme vůbec, jak to dopadne. Samozřejmě by bylo nejjednodušší, kdybychom našli nějakého „Comara II.“. Zároveň jsme ale cítili, že je to příležitost pro změnu, a změna je přece život. Víš, jak to chodí, uděláš novou písničku, jedné skupině lidí se líbí, druzí mají výhrady. Vnímání hudby je strašně subjektivní. Stejné to bylo i s Honzovým stylem. Jedna část posluchačů ho obdivovala, druhá nesnášela. Proto jsme si žádné zvláštní podmínky nestanovili. Když přišel Přemek, už to vypadalo, že náhradu máme, i když bychom museli upravovat melodie některých skladeb, protože má jinou polohu hlasu než Honza a některé pasáže jsou mimo jeho rozsah.
Nakonec jsme ale zase tam, kde jsme byli před rokem. Máme nějaké nabídky a další snad ještě přijdou, tak uvidíme, jestli mezi nimi bude někdo vhodný. My jsme naprosto nekonfliktní kapela, a samozřejmě bychom byli rádi, kdyby nový zpěvák (nebo zpěvačka) byl podobné povahy jako my a zapadl mezi nás jak po lidské, tak hudební stránce. Nemáme žádnou konkrétní představu, ale ideální by asi bylo, kdyby byl v podobném věku jako my, měl rád podobné věci jako my a neměl to daleko do zkušebny. (smích) Co je ale velmi důležité, je zápal pro společnou věc a smysl pro běh na dlouhou trať. Běžný život kapely našeho typu není žádný med, tenhle koníček stojí spoustu dřiny, času a peněz, a v podstatě z toho nemáme nic víc, než dobrý pocit a zadostiučinění, když vidíme, že se naše muzika lidem líbí.
S Přemkem Weberem jste se dostali dokonce už do té fáze, že jste připravovali nahrávku vašich starších skladeb v nové podobě s jeho hlasem. Myslíš, že tyhle nahrávky spatří někdy světlo světa nebo je to pro tebe zcela uzavřená kapitola?
Asi spatří, ale určitě ne s Přemkem. Nahrávání přerušilo vyhlášení nouzového stavu, takže zatím máme hotovu jen muziku, na zpěv už nedošlo. S největší pravděpodobností je dokončíme a vydáme až s novým zpěvákem nebo zpěvačkou.
V minulosti jsi zmínil, že v době alba „Reset“ jsi byl okouzlen elektronikou a další nahrávka možná bude víc do bigbeatu. Podle mě to tvé okouzlení stále trvá, jak to cítíš ty? A je to spontánní proces nebo řešíš při tvorbě nových skladeb nějak cíleně, jak využít elektroniku, jestli dáš větší přednost rockový prvkům?
Já bych řekl, že ve srovnáním s albem „Reset“ dostala ta bigbítová složka mnohem více prostoru, určitě nejvíce z posledních tří alb. Na „Resetu“ snad není místo, kde by elektronika nehrála významnou roli, ale na „Překonej svůj strach“ jsou dlouhé pasáže, kde nic jiného než bubny, basu, kytaru a zpěv nenajdeš. (smích) Já nikdy dopředu nevím, jak nakonec nová skladba bude vypadat. To mám asi na tom procesu tvorby nejraději. Že netuším, jak to dopadne, je to takové dobrodružství. My si nikdy dopředu neřekneme, jak by měl výsledek vypadat. Většinou je na začátku nějaký motiv, který tomu procesu dá směr, ale z velké části si to žije vlastním životem, a jak to nakonec dopadne, to je vždy velkou neznámou.
Album „Překonej svůj strach“ pro mě představuje docela rozpolcenou záležitost. Jak se na desku dostaly hodně netypické záležitosti „Kitchen Porn“ a Játihotamdám“? Jak se ti osvědčilo takovéhle odlehčení vaší obvykle vážné tvorby, myslíš, že budete podobně kontrastní skladby tvořit i v budoucnu?
Myslím, že tímhle směrem se ubírat nebudeme, i když nikdy neříkej nikdy. „Kitchen Porn“ je strašně stará skladba, původní záměr byl zařadit ji na album „Sirael“, ale když se pak múzy rozhodly jinak, a ze „Sirael“ se stalo koncepční album, zůstala v šuplíku jako občasný přídavek na koncertech. Teď jsme ji vzhledem k okolnostem oprášili a přidali na album. „Játihotamdám“ má taky zajímavý příběh. Bubeník Marek přišel s plnokrevným heavymetalovým riffem, jak vystřiženým z 80. let. Pak ale někde z éteru připutovala inspirace, která tomu dala trošku jiný směr. (smích) Co se týká textu, ten vznikl na základě jednoho reálného rozhovoru mezi Honzou a Markem, kdy Mára Comarovi spílal za to, že se ty jeho nekonečně dlouhé texty nedají zapamatovat, a že si lidi nemůžou s námi pořádně zazpívat, protože tak složitým textům nemůžou rozumět. No a Honza, který má tenhle hospodský styl humoru a recesi rád, napsal text „Játihotamdám“. Třešničkou na dortu pak bylo účinkování herce Milana Šteindlera – Honzova kamaráda – to tomu myslím nasadilo korunu. A tak jsme ji na album dali taky, nakonec proč ne. Paradoxně, podle mnoha lidí je to naše nejlepší písnička. (smích) Jak jsem říkal před chvílí, je to prostě strašně subjektivní.
Pobavilo mě tvoje starší prohlášení, že řadu skladeb jsi složil na základě témat, která se ti zdála ve snu. Vezmu-li titulní věc nové desky, či třeba skladby „Dokud nás smrt nerozdělí“ a „Člověče nezlob se“, které považuji za pro kapelu typické dramatické a energické záležitosti s chytrými texty, musíš mít strašně dobrodružné spaní. Jak tedy vznikala nová deska, vysnil sis jí?
To se mi děje pořád. „Překonej svůj strach“, „Dokud nás smrt nerozdělí“, „Drak v hlavě“, tyhle tři se mi zdály stoprocentně, myslím, že i „Superhero“. Je to strašně zvláštní pocit. Většinou je to těsně po usnutí nebo těsně před probuzením a téměř vždy to vypadá tak, že z pohledu třetí osoby vidím a slyším, jak na pódiu hrajeme nějakou skladbu. Někdy i s texty, ale ty jsou většinou hrozné. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se naučil si ten stav uvědomit a našel si techniku, jak si ty nápady zapamatovat. Nebo se probudit a rychle si je zabroukat na mobil. Většinou si zapamatuji refrén nebo nosnou melodii, z toho pak vycházím. Možná to nějak souvisí s alfa stavem mozku a podle toho, co jsem četl, se to děje celkem často nejen hudebníkům, ale i spisovatelům nebo vědcům. Anebo mi to posílá někdo z jiné dimenze. (smích) Málokdy se stane, že bych si cíleně řekl „…teď něco složím.“ Na posledním albu tuhle skupinu zastupuje asi jen „Člověče nezlob se“. A výsledkem sofistikovaného procesu s názvem „Hraní si se zvuky“ je například skladba „Už nikdy“. Vznikla těsně po dokončení „Sirael“ a mám ji moc rád, ta mi bude jednou hrát na pohřbu.
V případě Public Relations považuju chytré texty za nesmírně důležitou složku vaší tvorby. Nicméně na posledních albech byly texty Comarovou doménou. Jak z tohoto pohledu vidíš Comarův odchod, máte adekvátní náhradu pro skládání textů?
To je velká neznámá. My jsme se češtině historicky vyhýbali, což byla jedna z mála hranic, kterou jsme si kdy sami stanovili. Na „Reset“ Honza napsal náš úplně první český text k mé starší skladbě „Sahara“, a tak se nám to zalíbilo, že jsme na „Sirael“ dali češtině mnohem větší prostor. Je pravda, že v tomto případě byly ohlasy výhradně kladné. Na druhou stranu nemůžu vyloučit ani to, že bychom se někdy k angličtině vrátili. To, jak to nakonec dopadne, asi ukáže až práce na nových skladbách. Je tady i varianta, že bych se k psaní textů vrátil já, kdysi dávno jsem české texty psal. Nebo to bude kolektivní proces. Uvidíme.
Desku jste si znovu nahrávali sami. Je pro tebe zvuk, který na desce máte, ideálem, nebo bys ho v budoucnu někam rád posunul?
My jsme mezi „Sirael“ a „Překonej svůj strach“ intenzivně řešili celkový zvuk kapely. Při takové míře elektroniky, kterou v hudbě máme, se nám totiž dost často stávalo, že naživo s tím byl problém. Dříve jsme – jak už to tak dnes chodí – experimentovali se simulacemi kytarových aparátů, používali různé samply bubnů a tak dále. Ve studiu tohle může fungovat, ale co naživo? Není nic horšího, když má kapela dokonalou studiovou nahrávku, nabušenou, dynamickou, pak se na ni jdeš podívat naživo… a zjistíš, že z toho zvuku, co znáš z nahrávky, tam není nic.
Proto jsme na posledním albu chtěli mít co nejvěrnější zvuk, takový, jaký jsme schopni předvést i naživo. Vše, co na albu slyšíš, je opravdový zvuk našich nástrojů a aparátů. S výsledkem jsme hodně spokojeni. Vylepšovat je samozřejmě možné vždy, ale myslíme si, že jsme dosáhli zatím nejlepšího zvuku ze všech našich alb. A přitom je přirozený.
Co pro tebe bylo při tvorbě alba největším úskalím a co ti naopak přineslo největší radost?
Kupodivu tentokrát se úskalí moc nekonala. Ve srovnání se „Sirael“, kterou jsem si „protrpěl“ a hledání výsledného zvuku bylo nekonečné, tentokrát vše probíhalo hladce. Velkou radost mi přinášelo naše nové studio, které je zároveň naší zkušebnou, a které jsme poslední dva roky budovali. Public Relations je kapela, která vystřídala snad nejvíce zkušeben se všech kapel na světě. Teď jsme konečně našli perfektní prostory, upravili je a můžeme tvořit bez jakýchkoliv omezení.
Aby to Public Relations neměli tak jednoduché, krátce poté, co jste alespoň na čas vyřešili personální situaci, tak s plánovaným začátkem vašeho turné k nové desce přišla koncertní „doba temna“. Jak Public Relations strávili období, kdy se nemohlo koncertovat, našel jsi na tomhle období i něco pozitivního?
My jsme se od podzimu intenzivně připravovali na jarní klubové turné, na které jsme měli jet s kamarády Absolut Deafers a na které jsme se všichni těšili. Přípravy probíhaly nejen formou zkoušení repertoáru, ale dost jsme i investovali do nové techniky, aby živý zvuk byl co nejdokonalejší. Mrzí nás, že jsme nové vybavení zatím nemohli pořádně vyzkoušet, ale to se prostě nedá nic dělat.
Na druhou stranu bylo více času na věci kolem proma. Na dálku jsem natočil dva rozhovory pro rádia, aktualizoval naše webové stránky a chodil na poštu s cédéčky. (smích) Hudebně jsme v tomhle „mezidobí“ moc aktivní nebyli.
A jak to vypadá s vašim turné, domlouváte koncertní zastávky s vizí, že se vám podaří v dohledné době problém s chybějícím zpěvákem vyřešit nebo je to příliš velký risk a turné se prozatím odkládá na neurčito?
Nad tím jsme ještě vůbec neměli čas uvažovat. Momentálně se snažíme zachránit aspoň letní akce, které – pokud to vyjde časově – s námi odzpívá Honza. Podzim by se teoreticky s novým zpěvákem stihnout dal, ovšem je potřeba ho nejprve najít. (smích)
Předchozí album „Sirael“ bylo postaveno na poutavém koncepčním příběhu, myslíš, že se v budoucnu ke konceptům ještě vrátíte? Co je pro tebe zajímavější, pracovat s myšlenkou na ucelený děj nebo si nechat úplně volný prostor a nenechat se jednolitým příběhem svazovat?
U „Sirael“ bylo zajímavé to, že ten příběh vznikl nějak sám od sebe. Na začátku jsme o koncepci neuvažovali. Prostě jsme skládali nové písničky. V průběhu tvorby jsme ale zjistili, že je všechny něco spojuje a rozhodli jsme se to rozvinout. Pravdou je, že na jednu stranu zasazení alba do nějakého konceptu nabízí řadu způsobů vyjádření, od vizuální stránky alba až po videoklipy nebo třeba merchandise. Na druhou jsou to zase nějaké hranice, a ty já nemám rád. Nemůžu vyloučit, že někdy něco podobného uděláme, ale dost pochybuji, že bychom to předem plánovali.
Cituju z vašich webových stránek: „Public Relations, to je nový úhel pohledu na rockovou hudbu se zcela originálním soundem a obrovskou energií.“ Když bys měl někomu, kdo vás dosud neslyšel, vysvětlit, v čem je ten nový úhel a originalita, co bys mu řekl, v čem vidíš vaši jedinečnost?
Nejzřetelnější je asi ta naše posedlost elektronikou. Na spojení rocku se syntezátory není nic moc originálního, dělá to kdekdo. Když si ale naši hudbu poslechneš pořádně, zjistíš, že ty syntezátorové party by klidně mohly fungovat i úplně samostatně, kdysi jsem měl v plánu je i takto vydat, ale nějak na to nezbyl čas. V takové míře jako my je používá myslím málokdo.
Druhým, spíše pod povrchem skrytým, ale velmi významným aspektem, je naprostá svoboda, kterou si při tvorbě dopřáváme. Nemáme žádné limity, neurčujeme si, že chceme znít jako ti nebo támhle ti. My chceme znít jako Public Relations. A zajímavé na tom je, že vlastně ani sami nevíme, co to znamená. Prostě skládáme tak, jak to cítíme, neexistuje nic, co bychom předem zavrhli. Baví nás ten proces, kdy na začátku je motiv, o jehož vývoji sice můžeme mít nějakou představu, ale nakonec z něj vznikne něco, co nikdo z nás nečekal.
|
