Italští Hyperion vstoupili na scénu s tři roky starým albem „Dangerous Toys“ a poměrně snadno dali zapomenout na to, že o necelých dvacet let dřív už na Apeninském poloostrově kapela tohoto jména působila. Debut mladších Hyperion přinesl velice svěží výlet na přelom osmdesátých a devadesátých let a jejich verze tehdejšího heavíku zněla nejen autenticky díky své energii a postupům, ale zároveň čerstvě a přitažlivě. Italům se od debutového zápisu podařilo udržet sestavu v nezměněném složení a stejná zůstává i jejich filozofie a snaha produkovat „novou, vysoce energickou hudbu v duchu klasických kapel osmdesátých let, jako jsou Iron Maiden, Judas Priest a Megadeth“.
Osmdesátková nálada skladeb se nemění a energie na desce pulsuje, nicméně v porovnání s prvotinou Hyperion najednou něco schází. Kapele se nedaří nasázet dostatek zapamatovatelných motivů, nefunguje jim precizní vypointování skladbu do povedených refrénů, a v některých písních znějí nečekaně toporně, stereotypně a nenápaditě. Mnohé zachrání dominantní a nápadité kytary, či vydařené odkazy na kapely typu Heavens Gate, do slepé uličky Hyperion netáhne ani pružný hlas Michelangela Carana, s jeho typickým občasným šťavnatým vyjeknutím. Ale pocitu, že něco schází (nebo přebývá, jako v případě titulní skladby) se lze naplno zbavit snad jen u tří položek. Neposedná a přímočará „Ninja Will Strike“ s výraznějším refrénem, která po silácké a přetlakované titulní skladbě dá silně vzpomenout na debutovou desku, je na dlouhou dobu tím posledním bodem programu, který koketuje s absolutoriem. Hyperion, zcela v rozporu s obvyklou současnou strategií, si schovali to nejsinější do samotného závěru. A paradoxem je i to, že i když jejich muzika je stavěná na přímočarosti a jasném tahu na branku, až s nejdelší výpravnou kompozicí „The Ride Of Heroes“ se podaří propojit dramatičnost, energii, melodičnost, rozmanitost a důraz do stoprocentně fungujícího celku. Finální sprint „Bridge Of Death“, si svěžest udrží a refrénový slogan, celkem snadno zařezávající se do uší, potvrdí, že Hyperion svojí formu neztratili.
Jednoduchá a přímočará muzika, přehledný zvuk, ve kterém lze velmi dobře sledovat výbornou práci kytar, nezpochybnitelná energie, dobře uchopený a zpracovaný odkaz zlaté doby heavy metalu. Jako základ to zní velice dobře a zhruba v tomhle duchu lze „Into The Maelstrom“ i chápat. Jen prostě předchozí tah vyšel kapele o něco lépe.
|
