Dle facebookové stránky kapela Divine Weep snad ani nepočítá s tím, že by se o její historii mohlo zajímat jiné, nežli domovské - tedy polské - publikum. Přitom členové této heavy-powermetalové formace můžou klidně smýšlet v evropských intencích, natolik je totiž jejich hudba kvalitní. Za vše nechť promluví skutečnost, že při poslechu nejednou vyskočí v mysli jméno švédského spolku Nostradameus, a občas dokonce také slovutných Lost Horizon.
To jde hodně na vrub zpěvákovi Mateuszi Dzewiczovi, jenž patří mezi výborné představitele svého řemesla a některými vokálními úseky evokuje jak Freddy Perssona, tak mistra z největších, Daniela Heimana (pravda, velmi okrajově, ale přece). Na rozdíl od známějších kolegů ovšem Poláci honí své noty po víceméně heavíkových končinách, nákuk do powermetalového území probíhá letmo, zhruba ve stylu Němců Primal Fear, o čemž nás přesvědčí stylově angažovaná úvodní skladba "Cold As Metal". Nepěkné klišoidní formy této písně ale brzy nalomí melodické sólové úseky, a posléze i veškerý zbývající obsah alba.
Ten už se odehrává v daleko osobitější rovině, která zároveň nese dosti potemnělé autorské znaky. Nejde o nějaká dunivě zpomalená či pochodová tempa, rychlosti si naopak užijeme dost a dost, mluvíme spíše o vedlejších pocitových cestičkách, které začnou jednotlivé tóny vyrývat do mozkové kůry. Zvuk je hutný jako krkovička osmažená na sádle, kytaristé sázejí jeden ostrý riff za druhým, do toho vstupují občasné přesahy do thrashe a melodeathu, včetně harshe, který Mateusz zvládá se stejným přehledem, jako čistý, výškově uječený, nebo naopak hluboký gothic-rockový projev, k němuž dojde v příspěvku "Walking (Through Debris Of Nations)".
V paušálně potemnělé atmosféře dobře fungují melodické vyhrávky a powermetalové úseky, které uslyšíme např. v závěrečné titulce nebo pečlivě budovaném kusu "Riders Of Navia". Stejně tak zabírají vybrnkávané mezihry s procítěnými zpěvy, což zase někomu může evokovat devadesátkové perly od Iced Earth. Je pravda, že Poláci zatím neumějí své autorské vize napínat s takovou dokonalostí a ve výsledku jsou přece jenom lehce jednotvární, nakročeno však mají velmi dobře, a pokud se řadíte mezi příznivce řízného a nevtíravého heavy-power metalu, mělo by vás album "The Omega Man" spolehlivě zaujmout.
|
