Dimebag Darrell a Vinnie Paul. Eddie a Alex Van Halen. Igor a Max Cavalera. Joe a Mario Duplantier…A další bratrské tandemy ve složení kytara-bicí zatřásly rockovým světem. Donedávna toto tvrzení platilo i pro bratrskou dvojici Adlerových (Chris a Willie), kteří jsou již téměř čtvrt století známí díky své kapele Lamb of God. Bratrské pouto bylo však u nové desky přetrhnuto.
Psal se únor 2017 a bubeník Chris Adler měl ošklivou nehodu na motorce. V té době zpěvák Randy Blythe prohlásil, že kapela si dává pauzu a počká, jak se situace vyvine. Události však nabraly jiný směr a navzdory očekávání byl v létě 2019 Chris Adler na pozici bubeníka vyměněn za Arta Cruze. Spekulace ohledně zdravotního stavu Chrise Adlera se však po jeho nedávném prohlášení ukázaly jako liché, neboť již od podzimu 2018 byl vousatý bubeník připraven vrátit se do kapely. Jak moc v celé kauze hraje angažmá Chrise Adlera u Megadeth v roce 2016, jeho osobní život, či závazky kapely ke studiu (Lamb of God nahráli poslední desku v roce 2015, což je u nich nejdelší pauza v historii), to si nikdo neodváží tvrdit. Výsledek je ovšem jasný – kapela najala nového bubeníka a aktuální desku pojmenovala naprosto jednoduše a výstižně – „Lamb of God“. Že by příslib nové éry kapely?
Ani ne. Vše se ovšem odvíjí právě od nového bubeníka Arta Cruze, který je sice výborný a zastává Chrise Adlera při starších kouscích naživo, ale u tvoření osmé desky přece jen chybí ony pověstné ladné přechody, nadužívání činelů, průšlapy dvojšlapkou…Zkrátka a dobře kreativnější a inovativnější doprovod a doplnění tradiční riffáže tandemu Willie Adler – Mark Morton. Art Cruz má zkrátka jiný styl – je mnohem lineárnější a těžkopádnější, což je znatelně cítit u meziher a klidnějších pasáží. Celá deska je hozena více do hardcore módu, v němž chybí onen pověstný „groove“. Někomu tento zemitější přístup může imponovat, ale fanouškům kapely se bude z větší části po původním bubeníkovi stýskat.
Nová deska „Lamb of God“ je sice konzistentní, ale nepřekvapí opravdu skoro ničím. Bylo by alibistické veškerý materiál házet na vrub novému bubeníkovi. Kytarová sekce se v drtivé většině opře o pár osvědčených riffů a málokdy přijde s nápadem, který by posluchače vytrhl z letargie a monotónního poslechu. Čestnou výjimkou budiž druhá polovina písně „Resurrection Man“ anebo poměrně povedené singly „Memento Mori“ a „New Colossal Hate“. Všechny instrumentálně zajímavější finesy pak podtrhuje svým stoprocentním vokálním výkonem Randy Blythe, jenž svým nezaměnitelným projevem šponuje nový materiál nad šedý průměr.
Ve snaze zavděčit se zavilým fanouškům Lamb of God neexperimentují a drží se tradičních postupů. Škoda, že se více nevyužívá Blythův čistý vokál, který je slyšet hlavně v intru „Memento Mori“ a který překvapil na minulé desce (skladba „Overlord“). Ano, lze namítnout, že se kapela snaží a najímá si do různých skladeb hosty. Ale nic jiného než pomrknutí po post-hardcore verzi („Poison Dream" s Jamey Jastou) nebo thrashový facelift („Routes“ s Chuckem Billym) se z nabízeného hostování nevykřesalo. Evidentní nutnost vymezit se proti „groove metalu“ posledních sedmi desek a zůstat relevantním na dnešní metalové scéně se Lamb of God povedla tak napůl. Po poslechu nového počinu tak spíše zůstává pachuť, která je srovnatelná s tím, jak se bratrská dvojice Chris Adler – Willie Adler rozpadla.
|
