Jak začít jinak, než klišovitou hláškou o tom, že na každém konci je pěkné to, že něco nového začíná. Heidi Parvianen na dva roky starém albu „The Golden Moth“ se svým ansámblem Dark Sarah uzavřela trilogii o putování stejnojmenné hrdinky přes tři tajuplné světy. S letošní novinkou „Grim“ představila novou postavu Lunu, která svůj příběh tentokrát prožívá v surrealistickém snu, ale děje se tak v daleko civilnějším duchu a s mnohem větší uvolněností, při níž Dark Sarah pochopitelně úplně nerezignovali na svůj rádoby cinematický metal, ale jako by se zbavili křeče, která je v předchozím příběhu svírala s každým dílem o něco silněji.
Jednoduše řečeno, na „Grim“ jsou Dark Sarah písničkovější, a jejich občasná roztomile horrorová atmosféra je přirozeně chytlavá. I do Heidina sopránu prosáklo víc lehkosti, což s ohledem na to, že její hlas je dominantním elementem zvukově poněkud umírněné nahrávky, je velice důležité. Byť v dvanácti položkách, které „Grim“ nabízí, se i tentokrát najde pár nevýrazných a v podstatě bezobsažných kousků (zřejmě daň udržení dějové koncepce), Dark Sarah je dokáží bohatě vyvážit kupou vydařených skladeb. Možná je trochu alarmující, že na samotném vrcholu stojí obě kompozice, ve kterých Heidi přibrala k mikrofonu mužskou výpomoc. V obou případech hostující zpěváci vnáší do skladeb agresivitu, dynamiku a vděčný kontrast k jinak jemnějšímu výrazu kapely. Teatrální „Mörk“ s burtonovskou pitvořivostí a s účastí Jasseho Jataly coby nejdelší kompozice alba ukazuje, že pokud mají Dark Sarah k dispozici silný obsah, umí poutavě vyprávět i rozsáhlejší příběhy, „The Wolf And The Maiden“, v níž se do řad kapely znovu podíval JP Lepälluoto (který se na albu „The Golden Moth“ stal na nějaký čas stálým členem Dark Sarah) se s pokukováním po „Fantómovi opery“ rozběhne do přitažlivě tanečního refrénu. Heidinu křehkému slavíčkování nejvíc svědčí emotivnost – zklidňující niterná „Iceheart“ s dojímavými smyčci je úžasně laskavým pohlazením, v strachopudně hravé (opět v duchu Burtonovy líbeznosti) „La Folie Verte“, směřující k melodické ladnosti, zní Heidi se svým plíživě teatrálním projevem ohromně půvabně.
Dark Sarah nesáhli k nějaké zásadnější změně výrazových prostředků, jen dokázali daleko efektivněji využít své možnosti. Přestali přehrávat, začali si hrát a výsledkem je nejsnáze uvěřitelné album jejich dosavadní kariéry.
|
