Spojení jmen Olaf Thörsen a Mark Boals je možná lehce překvapivý, bezesporu však lákavý nápad. Ačkoli za projektem Shining Black stojí firma Frontiers Records, původní spolupráce obou hudebníků proběhla již v roce 2014, kdy z Thörsenovy domovské kapely Labyrinth odešel zpěvák Roberto Tiranti, přičemž úlohu nového pěvce převzal právě Boals. Tiranti se po čase vrátil, chemická jiskra mezi energiemi pánů Thörsen-Boals byla nicméně zažehnuta a v červenci roku 2020 přetavena do eponymního debutového počinu.
Pokud někdo jako první píseň zaslechl singlovku "My Life", mohl nabýt dojmu, že se náplň desky ponese v mantinelech, mezi kterými běžně bruslí Thörsenův Labyrinth. To by bylo - vzhledem k záštitě firmou Frontiers - teprve překvapivé zjištění, avšak nic takového se neděje a daná píseň v kontextu alba působí trochu jako falešná vábnička. Je pravda, že si Olaf občas propašuje nějaký ten powermetalový postup, hlavní stylové jádro ovšem přebral hard rock, ale protože jde o jeho promelodickou odnož s výraznou klávesovou aviváží, nic dramatického se vlastně neděje.
Naopak vzniká příjemné napětí - když do hardrockových vzorů nečekaně bodne metalová jehla, skladba dostává nový rozměr, jenž je notně podepřen dokonalým zvukem. Vedle zmíněného kusu "My Life" nabídne větší příděl poweru ještě "The Carousel", oba songy jsou povedené a hlavně nevybočují z náladové tóniny celé nahrávky. Ta oplývá letní lehkostí (proč se to celé odehrává pod názvem Shining Black, se mě neptejte), písně mají hladké kontury a vpíjejí se do uší v podstatě samy. Křehký dojem umocní dvojice - opět povedených - balad "A Sad Song" a "The Day We Said Goodbay", vzletný nádech dodají hitovky "Just Another Day" (s opravdu výtečným sólem!) a "We Fall". Občas kvalita zakolísá (klipovka "Boogeyman" např. dojíždí na nevýrazný refrén), celkově je ale možné spolupráci obou hudebníků vnímat jako zdařilou a osvěžující.
|