Němečtí Ivanhoe v příštím roce oslaví už své pětatřicáté narozeniny. Prakticky po celou tuhle dobu jsou řazeni do progresivního metalu, i když příznivcům vrcholných představitelů tohoto žánru by to mohlo leckdy připadat jako celkem vydařený vtip. Letošní osmé album „Blood And Gold“ by v téhle anekdotě mohlo být vydařenou pointou. Pointou proto, že napasovat Ivanhoe do tohoto žánru může být čím dál obtížnější, neboť technicky sice vytříbené, ale skladby, v nichž se Ivanhoe jen dvakrát přehoupnou přes pět minut, a v nichž kapela občas zachází leckdy až k lehké písničkovosti, milovníkům sáhodlouhého kličkování asi do vzorce úplně zapadat nebudou, vydařenou proto, že i na tomto albu se najde řada kousků, které chytnou nejenom za uši, ale i za srdce.
Největší zásluhu na tom mají skvěle dramatické kytary. Ty ve většině skladeb malují velmi povedené melodie, vytváří silnou atmosféru a střílí zajímavé motivy i riffy. Pod pojem „většina skladeb“ by se daly zahrnout všechny ty, ve kterých se Ivanhoe více méně drží proklamovaného stylového kopyta. Přimíchávají do něj hromadu power metalových či hevíkových odlehčovadel (zavětřit by mohli třeba příznivci Lanfear, od kterých, jak se zdá, se už dalšího díla zřejmě nedočkáme, a jejichž klávesák Richie Siebel už nějaký rok prohání černobílé klapky právě v Ivanhoe), takže úvodní výrazně písničková „Midnight Bite“, méně optimistická a díky tomu o ždibec syrovější „Broken Mirror“, proměnlivá „Solace“, jejíž kouzlo leze na povrch především ve svižnějších pasážích, či napínavé finále „Perfect Tragedy“ ukazují, že pokud Ivanhoe dají přednost akčnější kobyle a přitom kytary vytlačí do popředí, zní jejich hudba velmi šťavnatě. Ne že by v pomalejších a přemýšlivějších pasážích o šťávu úplně přišli, nicméně náladový zlom, který jimi vytváří, je hodně kontrastní a ne vždy úplně kompatabilní. Kam až Ivanhoe touhle cestou mohou zajít, nejlépe ukáže první vydaný cover v historii kapely, ke kterému si kapela vybrala popovou melodii „If I Never Another Song“ z dílny Uda Jürgense, v němž je sice zjevná snaha kapely o adaptování písně do svého výrazu, nicméně popový sound (navíc hozený doprostřed alba) funguje trochu jako pěst na oko. Z těch kontrastních věcí daleko snadněji zapadne křehoučká duetovka s vokální výpomocí Yvonne Luithlen, i vláčná „Shadow Play“, ve které své přirozené barvy Ivanhoe zpestří velmi účelně využitým saxofonem.
Pokud jste nabyli dojmu, že „Blood And Gold“ nemusí být stoprocentně konzistentní dílo, nejste úplně na špatné cestě. Ivanhoe se podaří album udržet pohromadě, nicméně do tohoto světla zapadá i fakt, že velebené kytary nahrával nejen současný kytarista Lars Vögtle, ale i Chuck Schuler, který už řady kapely opustil a bicí jsou dílem Mathiase Biehla, který své působení v kapele ukončil již před sedmi lety a aktuálně zaskočil za stálého bubeníka Bernda Heininga. Pestrý život, pestré album, které v konečném součtu nevychází pro Ivanhoe vůbec špatně.
|
