„Diego H. Maaginen je vizionářský génius, který může rovnocenně soupeřit s tím, co světu předložili Tuomas Holopainen nebo Oliver Palotai“ , tvrdil před třemi lety o principálovi mexické formace Aryem jeden z hudebních internetových portálů. To bylo v době, kdy Aryem sice už oficiálně existovali, ale ze současné sestavy byste kromě Diega nenašli v řadách kapely ani živáčka a toto odvážné tvrzení se opíralo o jeho prezentaci v mezinárodním projektu Words Unspoken, který v roce předchozím představil své dosud jediné album.
Tyhle ambice by Diego určitě rád potvrdil na debutu Aryem „Dangerous Paradise“. Nejdřív je však potřeba vzít v úvahu pár důležitých elementů – Aryem mají cestu v symfonickém metalu už důkladně prošlápnutou, takže o vizionářství půjde (zatím) mluvit jen stěží. Zároveň jdou na věc přece jen daleko skromněji, než domovské spolky výše zmíněných umělců, takže vás jen stěží oslní nabušenou produkcí či načančanou zvukovou košatostí. Nicméně je na místě zdůraznit, že civilnost, která se neschovává za žádnou opulentnost, dává vyniknout citu pro melodičnost. Stejně tak nemají Aryem v čele natolik výraznou osobnost, která by měla potenciál na to, aby se o ní časem psalo jako jedné z největších hvězd metalového nebe. Ale tím, že frontwoman Karen M-dozza se svým bezprostředním projevem „bezelstně sympatické holky od vedle“ přesně zapadá do uvolněného výrazu kapely, září z debutové kolekce Aryem optimismus a nevtíravá chytlavost.
Pokud by se Aryem v příštím kole nebáli víc vsadit na svou domorodštinu, sice by si asi uzavřeli jednu z cest vedoucích do světa, na druhou stranu je (do určité míry) exotičnost a smyslnost španělštiny ohromně působivá a zabírá nejen v křehké baladě „Tesoro de tu Libertad“, ale i v živější „La Llorona“ do které Aryem propašovali i přitažlivou folkovou příchuť. Pochopitelně, že příjemná muzika plně funguje i v angličtině (s občasným mírně citelným přízvukem), jako nejlepší příklad mohou zafungovat přibroušeně lehkonohá „Premonition“, či dramatická „We Told You“ (s trochu zavádějícím severským vstupem), ve které Karen předvede, že její výškaření bez afektovanosti je velmi snadno akceptovatelné. Povedená je i Diegova demonstrace jeho záliby v klasické hudbě – je jen trochu kontraproduktivní, že kompilace devíti úryvků nejvýznamnějších klasických kompozic, spojených do „A Journey Through Classical Music“ je bezkonkurenčně nejzapamatovatelnější částí desky, přece jen však jde o tak zásadní a všeobecně známé kousky, že nepřekvapí, jak snadno padají do uší.
Pokud by to v úvodu zmíněné konstatování mohlo zaznít o dvacet let dřív, třeba by se Mexiko zapsalo díky Aryem do metalové mapy daleko výraznějším písmem. Takhle se čtveřice z mexické metropole bude muset spokojit s konstatováním, že jejich „Dangerous Paradise“ vody symfonického metalu kdovíjak zásadně nerozvíří, ale díky všudypřítomnému optimismu a citu pro dobré melodie se v moři podobně laděných nahrávek určitě neutopí.
|