Italský hudebník Tomi Fooler opravdu umí překvapit. Po loňském albu „They Never Say Die“, které bylo dosavadním vrcholem v metalografii jeho kapely, už stihl přichystat nový studiový příspěvek. Zpráva o vydání díla „Nemesis“ byla stejně překvapivá jako potěšující, stejně se ale člověk neubránil pochybám, zdali v takto krátkém období bude možno dosáhnout ke špičkám kvalit zmíněného předchůdce. Jenže Tomi zřejmě napíchl nějaký zázračný zdroj autorských inspirací a začíná se profilovat v jednoho z nejlepších tvůrců současné powermetalové scény. Nejen že nová deska v pohodě dostojí nárokům minulého alba, ona jej dokonce ještě o kousek překonává!
Konečně totiž nedochází k výraznějším jakostním výkyvům a definitivně se přestalo koketovat s temnějšími skladatelskými proudy. Skeletoon jsou kapelou pro odlehčení (sám Fooler svoji partu označuje jako „nerdmetal gang“) a nejlíp se jí vždy vedlo, když muzika byla něčím jako ekvivalentem slunce zářícího nad sicilským Palermem. Honba za teatrálním hudebním spektáklem, čím urputnější, tím lepší. Fošna „Nemesis“ jde v tomto ohledu nejdál, Fooler si vyhrál s aranžemi jako dítě s novou stavebnicí a poslech alba připomíná oslavné nanebevzetí. K tomu přičtěme kypré sbory nebo bohatý příděl rychlých temp a výsledek je jasný – Skeletoon už podruhé v řadě vydali dílo, jež se může směle zařadit mezi vrcholné power-speedmetalové počiny uplynulých (dejme tomu) deseti let.
Na albu opět zaslechneme několik hostů, hlavní vokální úlohu na sebe ale vzal sám autor a ničemu to nevadí, Tomi se postupně slušně vyzpíval a např. klasicky „uječené“ pasáže jsou vyloženým balzámem na duši. Melodické hody jsou rozprostřeny od samého začátku alba (intro „Prelude“ zdrží opravdu krátce) a v hudebním menu nalezneme nemálo vrcholným momentů. Písně, kde se míchá nekonečně líbivá vlezlost italského popu s powermetalovým majestátem, nesou tituly „Will You Save All?“ a „II Tramonto Delle Ere“. Ve druhé jmenované Tomi dosahuje skladatelské nirvány dokonalým vrstvením sborových vokálů. S podobným přístupem buduje strukturu kompozice „Arcana Opera“, což je více než osmiminutový příspěvek alba, jenž nenudí ani na chvíli. Skvostné jsou další spíďárny „Brighter Than 1000 Suns" a „The NerdMetal Superheoes“, případně neodolatelně vystavěný chorus baladické skladby „Cold The Night“.
Pomyslně nejslabší moment nahrávky představuje kus „Wake Up The Fire“, jež je pouze dobrý. Také v tom je ale možno nalézt posun. Když se na minulých albech nedařilo, tak výrazně, tentokrát se nic zásadního kvalitativně neláme. Nespornou výhodu je fakt, že na závěr alba byl zařazen - oproti dvojici předělávek z minulé desky – pouze jediný cover, kterým je důstojně zvládnutý song „Carry On“ od Angry, nicméně jej nebylo potřeba, Tomi Fooler už nemusí vzdávat hold nejlepším interpretům scény, pomalu naopak nastává doba, kdy sám začíná určovat chod powermetalových dějin.
|
