Před poslechem další studiovky německých Primal Fear je dobré si zodpovědět jednoduchou otázku. Co čekáme od alba, jehož hudební děj se odvíjí ve víceméně tradičních metalových intencích? Stačí nám kvalitní riffové řezivo s výborným zpěvákem a hutným zvukem? Nebo chceme překvapivé autorství a dostatek chytlavých nápadů? Deska „Metal Commando“ spolehlivě uspokojí všechny, kteří odpověděli kladně na první dotaz. U druhé skupiny posluchačů se dá se stejnou jistotou předpokládat, že na třináctém zářezu Prvotního Strachu nenajde dostatek atraktivních momentů a míst, ke kterým by se chtěla vracet častěji, nežli jednou jedinkrát.
Německý sextet už nechce a vlastně ani nemusí riskovat. Většina fanoušků je evidentně spokojena, takže stačí hrozivě hrábnout do strun, nahodit rytmickou sekci a nechat zpěváka dělat svoji práci. Tenhle recept je obehraný jako Čtvero ročních období, jenže když někdo ovládá řemeslo na 100%, může si dovolit najet na autopilotní mód. Což podle mě skladatelé Primal Fear činí, většina nových skladeb působí ukrutně genericky a jejich obsah popírá časovou chronologii – songy jako „Hear Me Calling", „The Lost & the Forgotten", „My Name Is Fear“, "Raise Your Fists" nebo „Afterflife“ mohly viset na kterémkoli z předešlých počinů Primal Fear, a určitě se v jen minimálně obměněných variacích objeví na každé z nahrávek, kterou Němci v budoucnu vydají.
A jako kdykoli v minulosti platí: když je klišovitá urputnost obměkčena lehkým skladatelstvím, vše okamžitě nabírá zajímavější rozměr. Kusy „I Am Alive“ a „Howl Of The Banshee“ fungují právě díky vzdušné svěžesti, kterou se podařilo propašovat do refrénových, případně sólových partů. Jinak je ovšem náplň alba překvapivá jako tematický týden v Lidlu, a tak je nutné paběrkovat. Osvěžení znamená rychlovka „Halo“ nebo akustická balada „I Will Be Gone“, která nabídne barvité vokální linky, jimž dodává křehkost namakaný Ralf Scheepers. Největší autorskou trefu skýtá závěr nahrávky – více než třináctiminutový epos „Infinity“ propojuje napínavé dění s tvořivými vybrnkávaným plochami à la Running Wild, naléhavým refrénem i dramatickými symfoniemi. Zde autoři dokazují, že když chtějí, pořád se umí přiblížit k posluchačské dřeni. Škoda, že většinou nechtějí.
|
