Recenzi tajemně se tvářícího počinu „Inner“ jihočeských Arthemion jsem končil konstatováním „něco zajímavého tu klíčí“. Pro bližší nakouknutí do procesu klíčení se za pětici mladých muzikantů slova ujala zpěvačka Neira, která se podrobně rozpovídala o aktuálním dění v kapele i o debutové nahrávce. Na jejím povídání mě maximálně chytil kontrast mezi myšlenkovým konceptem alba, vyprávějícím o o pochybnostech v sobě, o touze něčeho dosáhnout, o vnitřních démonech, nebo o strachu, a milým optimismem a nadšením,, které z Neiřiných odpovědí sálají.
Na úvod Tě chci požádat, abys kapelu Arthemion blíž představila, kdo kapelu tvoří, které momenty z vaší historie považuješ za nejdůležitější?
Jsme jihočeská melodic metalová kapela, která hraje od roku 2014. V kapele nás je aktuálně pět členů. Ze zakládajících je to klávesák Martin a kytarista a zpěvák Dan, za bicími je Stev, na basou náš nejnovější „přírustek“ Radek a hlavní zpěv moje maličkost. Asi nejvíce zlomovými momenty byl v začátcích kapely příchod Martina, který dal tak trochu řád chaosu (alespoň podle toho, co vím), v roce 2015 první demo a pak podzim 2016 - a teď to bude znít trochu egoisticky (smích) - kdy jsem se přidala do Arthemionu já a rozhodila tak zaběhlou death metalovou škatulku, a chvíli po mně přišel bubeník Stev. Tvář kapely se tehdy dost změnila a vlastně to byl tak trochu osud. Odešla původní zpěvačka Eva a já se zrovna přestěhovala z Českého Těšína do Českých Budějovic. Arthemion byl asi největší důvod, proč jsem nakonec v jižních Čechách zůstala. Myslím, že já a Stev jsme v tu chvíli měli největší vliv na to, kam začala hudba směřovat.
Na co z těch uplynulých téměř šesti let vaší historie nejraději vzpomínáš?
S kapelou mám plno skvělých vzpomínek, ale nejvíce si užívám asi poslední rok. Skvělý byl loňský Femme Fatale fest v Melodce s kapelou Alia Tempora, protože to byla parádní akce plná lidí, kteří si to opravdu užívali. Hrát pro lidi které to baví je jeden z těch nejlepších pocitů. Všichni z kapely tuhle akci hodnotíme asi zatím jako naši nejlepší a už se moc těšíme na další ročník (smích). Dalším velkým splněným snem pro mne bylo album, které jsme nahrávali na začátku roku. Od té chvíle se věci v Arthemionu podle mého začaly hodně posouvat dopředu, a to vidím jako velké pozitivum.
Jak bys charakterizovala hudbu Arthemion někomu, kdo o vaší kapele dosud nic neslyšel? Co tebe na tomhle stylu nejvíc oslovuje, jsou nějaké kapely, které Tě nejsilněji ovlivňují?
Pojem melodic to vystihuje asi nejvíce, jelikož se v našich skladbách dají najít prvky symfonic metalu, stejně tak jako death nebo i lehce elektro a sem tam skladby prolnou i akustičtější pasáže. Počátky kapely byly u death metalu. Původní zpěvačka Eva byla skvělá growlařka a první dva roky to byl asi hlavní prvek kapely. Já naopak devět let dělala klasický zpěv, takže moje hlasové možnosti byly zase v úplně jiném stylu. Postupně jsem ale na growl taky najela a hrozně mě to baví, přesto zpěv stále převládá. Nejsem v growlu zatím tak zaběhlá a spíše to jen tak zkouším a oťukávám se. (smích) Původně měl growly po Evě převzít Dan, ale nakonec se to nějak rozložilo mezi nás oba – v podstatě úplnou náhodou. Je těžké říct co mě na naší hudbě oslovuje. Ačkoli sama si většinou pustím jinou hudbu, tak co se týče zpěvu, hudba Arthemionu je přesně to, co chci dělat. Stejně tak nedokážu říct, že by mě vyloženě nějaká kapela ovlivňovala. Většinou nacházím inspiraci v různých skladbách od různých kapel i napříč žánry. Aktuálně mě nejvíc baví ty elektronické prvky.
Vaše letošní nahrávka „Inner“ je náladově hodně rozmanitá, jak v Arthemion vznikají skladby, jsou dílem jedné dominantní osobnosti nebo je to pel mel nápadů všech členů kapely?
To je asi to, co je pro nás typické (smích), každý člen je jiný a hudbu tvoříme převážně dohromady, takže se v ní najde trocha z každého z nás. Největší vliv má určitě Martin. Ten často přijde s hlavními motivy. Pokud přijde s nějakým riffem kytarista Dan, většinou je to právě Martin, kdo z toho zkomponuje skladbu. Na mně jsou pak zpěvové melodie a texty. Celé to potom podtrhnou bicí. Ta rozmanitost je asi to, co mě baví. Každá skladba má svou vlastní osobitost, každá je jiná, s jinou náladou, s jinou myšlenkou. Často přijde s nějakým nápadem Martin, který už prvotní melodie skládá vždy z nějakého impulsu, nálady, nebo s nějakým významem či pocitem, který zrovna cítí a potřebuje ho ze sebe dostat. Každá ta skladba má pak svůj vlastní příběh. Já pak píšu texty často s inspirací v původním Martinovu nápadu, ale většinou to vždy nějak přeberu podle sebe.
Vzhledem k pestrosti alba a výzvě, která se objevila výzva na vašich stránkách („Kterou naši skladbu byste pustili, kdybyste nás chtěli představit svým známým“) ) by mě zajímalo, která tvář kapely je tobě nejbližší. Jinak řečeno, po které skladbě bys v té výzvě sáhla Ty?
Tahle výzva byla z jednoho dost konkrétního důvodu, který ale ještě nebudeme prozrazovat (smích), (možná bude tedy brzy překvapení). Hledali jsme jednu skladbu, která by zaujala posluchače, kteří nás neznají. Skladbu, která by nejlépe vystihovala to, co hrajeme. Za mě osobně to nejvíce ukazuje skladba „The Three Roses of Destiny“, kterou naši fanoušci taky nejvíce zmiňovali. Paradoxně to ale není naše nejhranější a fanoušky nejoblíbenější skladba. Pokud bych měla vybrat jednu svou nejoblíbenější skladbu z alba, tak to asi nedokážu. Těch favoritů mám více a v každé skladbě se mi líbí něco jiného. Ale myslím, že to je právě dobré a typické pro celé album – je rozmanité, pořád se mění a není monotónní (alespoň z mého pohledu).
Na mě nejvíc zabrala dynamická „Lycantrophia“ s výrazným hlasovým soubojem. S tvým příchodem do Arthemion se posunul váš výraz z death metalu víc k melodickému metalu, přitom právě „Lycantrophia“ mi evokuje spíš deathové kořeny než směřování k melodice. Kam tedy Arthemion v současnosti stylově směřují?
„Lycantrophia“ je takové vypuštění na závěr. Pro mě je to skladba, která mi dokáže naprosto vyčistit hlavu. Na koncertech ji hrajeme jako poslední a je to taková tečka. Jak zmiňuješ, je to asi nejtvrdší skladba, kterou aktuálně hrajeme (spolu s „Rain“). Je o našich vnitřních démonech a mně se je při ní vždy podaří parádně vykřičet ze sebe (smích). Zajímavé je, že co se týče recenzí, nejlépe hodnocenou je právě tato skladba, ale co se týče oblíbenosti u našich fanoušků, tak aktuálně jednoznačně vede „Little Bird“. Otázka na směřování je pro nás docela složitá. Pracujeme na hodně věcech, co se týče směřování technické stránky. Co se týče hudby, tak to tak jednoduché není. Jak už jsem zmiňovala, je to hodně pocitové, a proto nikdy nevíme, jaká vlastně další skladba bude. Skladby nevznikají podle jasně dané osnovy, ale prostě a jednoduše jen vzniknou. Neplánujeme tvrdší pasáže a growl úplně vypustit, zároveň to ale už úplně čistý death nebude.
Můžeš tohle album celkově přiblížit, jaký z něj máš dneska pocit? Došlo k nějakým situacím či zkušenost při nahrávání, kterým by ses v budoucnu ráda vyhnula, a naopak, je něco, co budeš chtít za každou cenu dostat do případné další práce?
Já jsem poprvé nahrávala growl a strašně jsem se styděla (smích), takže to byly moje nervy. Ale asi největší komplikací, se kterou jsme se potýkali, byla personální změna v kapele. Po vzájemné domluvě nás na konci roku 2019 opustil baskytarista Denny. S náhradou nebyl problém, ale největším protivníkem nám byl čas. Basové party jsme nakonec vymýšleli (už i s novým basákem) dohromady u Martina ve studiu a nahrát nám je pak pomohl Honza Kapák z Hellsoundu, kde celé album vznikalo. Bylo to hodně narychlo, ale myslím že na nahrávce to nakonec funguje. Celkově bylo vydání alba a tento rok pro nás takovým velkým mezníkem a myslím, že i krokem dopředu, protože se za poslední půlrok začaly věci dost hýbat, aniž bychom to sami čekali a našli jsme plno nových fanoušků i ze zahraničí.
Co se ti jako první vybaví, když řeknu „Inner“? Čím se Ti tvorba téhle desky nejvíc vryla do hlavy?
Pro mě je to jednoduše splněný sen. Před Arthemionem jsem nikdy nebyla v žádné jiné kapele, ale od mala jsem si přála zpívat a vydat CD. Takže když se řekne „Inner“, je to pro mě hodně o pocitech. Asi se to dost špatně popisuje, ale je to asi radost a zároveň trochu pýcha. A čím se mi tvorba vryla do hlavy? Bude to asi hlavně tím, že je prostě první.
Jak důležité jsou pro vás texty, považuješ je za nezbytnou součást skladby, jaká témata vás oslovují?
Konkrétně „Inner“ je hlavně o textech. Takže pro mě jsou texty hodně důležité. Kdo nedokáže cítit myšlenky a pocity z hudby, může je cítit z textu a naopak. „Inner“, ačkoli každá skladba vznikala zvlášť a s jiným příběhem, má jednotné téma. Název vlastně vznikl až těsně před vydáním, kdy jsme dlouho nevěděli. „Inner“ to všechno propojuje. Každá ze skladeb je o nějakém vnitřním já, o pochybnostech v sobě, o touze něčeho dosáhnout, o vnitřních démonech, nebo o strachu… Když text píšu, snažím se, aby byl motivací pro ty, kteří v sobě něco z toho pociťují. Naučit se, jak překonat strach, jak něčeho dosáhnout. Myšlenka je jednoduchá – dokážeme cokoli, když to chceme a když za to budeme bojovat. Takže inner – vnitřní, to, co je v nás.
Pokud jsem hledal správně, k novinkovému albu zatím nevznikl žádný videoklip. Máte nějaký v plánu nebo nepovažuješ tuhle formu prezentace za potřebnou?
Hledal si správně, videoklip bohužel zatím ještě nevznikl. Máme určitě nějaký v plánu, ale chceme to promyslet. Kterou ze skladeb, nebo jaký by měl být scénář, nebo jestli jen něco jednoduchého. Ráda bych, kdybychom nějaký vydali nejpozději v zimě, tak uvidíme, jak se to podaří. Teď nás totiž čeká hodně akcí a pracujeme i na dalších věcech co se týče živého hraní.
Jak jste prožili prapodivnou dobu koronavirových restrikcí, byla v Arthemion chuť na to tvořit nové věci, když nebyla možnost koncertovat? A jak to s koncertováním pro vás vypadá nyní?
Bohužel se nám zrušil jeden koncert, ale jinak jsme to vnímali celkem pozitivně. Sice jsme nezkoušeli, ale v průběhu karantény vyšlo „Inner“ a alespoň pro mě to byl skvělý čas na to věnovat se propagaci a PR. Vzhledem k tomu že jsem nechodila do práce, mohla jsem trávit dny doma u počítače a věřím, že se to snad celkem vyplatilo. Aktuálně to s koncerty vypadá skvěle. Koncertování jsme zahájili na letní scéně v Českých Budějovicích a čeká nás teď – pokud nepřijdou další plošná opatření. která by to překazila – hodně skvělých akcí. V srpnu to bude tradičně Beroun a pak Praha, hned na to v září pojedeme na motosraz do Číměře, po roce se vydáme zase do Brna na skvělou akci Femme Fatale a v listopadu si zahrajeme znovu v Praze.
Zajímavě vypadala i vaše výzva k fanouškům, aby ztvárnili jakoukoli skladbu z „Inner“ jakýmkoliv uměleckým způsobem. Jaká měla tahle výzva ohlas a přinesla vám nějakou inspiraci, podnět?
Přestože jsme doufali ve větší zapojení, nakonec to bylo super. Pro mě je propojování různých uměleckých vyjádření smyslem života, a proto jsem do toho chtěla zapojit i další. Hrozně nás to bavilo, protože třeba „Elements“ na ukulele jen tak někde neuslyšíš (smích). Bylo to takové zpestření pro ten čas v karanténě a jsme rádi, že to každý, kdo se přihlásil, pojal tak originálně. Samozřejmě budeme rádi za jakýkoli další příspěvek do #innerchallenge i teď, a rádi ho zveřejníme na našich sociálních sítích. Je to nejen zábava, ale i nám to pomáhá trochu vykouknout z té naší bubliny uvnitř Arthemionu.
Jaké jsou vaše nejbližší plány, čeho se od vás v nejbližší době dočkáme?
Alespoň do konce roku se chceme soustředit hlavně na živé hraní. Kromě toho děláme na nové skladbě, která je teď častými koncerty trochu utlačená, ale věřím, že její čas přijde a že ji třeba budou moct fanoušci slyšet už na některém z podzimních koncertů. A kdo ví, třeba i nějaký ten klip (smích). Rádi bychom si někdy zahráli i na větších fesťácích, tak snad se zadaří třeba v příštím roce, uvidíme, jak se tahle covidová situace ještě vyvine.
Moje poslední otázka je obligátní – je něco, na co se tě nikdy nikdo z novinářů či fanoušků nezeptal a ty bys na to přitom rád odpověděla?
Asi mě nic nenapadá (smích) Moc děkuji za skvělé otázky, kluci snad prominou, že to tentokrát bylo pouze z mého pohledu a budu moc ráda, když se potkáme někdy na nějakém koncertu!
|
