Když už něco dělám, tak to dělám pořádně. Trio (s těmi počty opatrně, to je u Palace a jejich novinky „Reject The System“ snad jediná položka, u které není všechno striktně a jednoznačně nalajnované) z německého Špýru, které letos slaví završení svého třetího křížku, se tohoto motta drží s německou důsledností. A příznivci kapel typu U.D.O., Accept či Grave Digger by měli (tedy pokud o téhle partě z nějakého záhadného důvodu dosud neslyšeli) sakra rychle zbystřit pozornost. Osmé album Palace je totiž ukováno tak, jako kdyby pánové Dirkschneider, Boltendahl, Kaufmann, Hoffmann i Baltes seděli s kapelou při psaní skladeb u jednoho stolu, intenzivně se jí motali za zády ve studiu a první dva jmenovaní dali křiklounovi Palace Haraldu Pillerovi nějakou uřvaně struhadlovou lekci u mikrofonu. Inspirace je víc než zřejmá a polemizovat nad tím, kolik vlastní osobitosti do „Reject The System“ Palace dokázali nacpat (nezapomínejme na to, že Palace přesně takhle železo kují už tři dekády…) je jako debatovat o nesmrtelnosti chrousta, přesto všechno je tahle deska šťavnatá a celkem snadno uvěřitelná.
Úvodní provolání lze na „Reject The System“ aplikovat i z toho pohledu, že celá desítka skladeb je jako nalinkovaná podle učebnice základů heavy metalu a nikde z nich ani o ždibec neuhýbá. Atmosféričtější úvod v epické a z hlediska tempa ne až tak ortodoxně dravé a houpavější „Hail To The Metal Lord“ s decentním a velmi šarmantním černobílým klapkovým nátěrem je lehounkou výjimkou, která však pravidlo nijak zásadně neporušuje. V ostatních devíti kouscích se vydatně riffuje, šikovně sóluje, klouže na velmi dobrých melodiích, v refrénech šťavnatě diskutuje a haleká se sbory, a prakticky neuplyne jediná minuta, kdy by vás Palace nesváděli k tomu zatnout pěst a intenzivně si zapumpovat. Možná trochu na zamyšlení (z hlediska živé prezentace) je fakt, že není jediná skladba na albu, kde by na sólové kytaře nevyužili Palace služeb buď producenta Kaie Stahlenberga nebo Mickiho Richtera (Atrocity, Leaves Eyes), ale to v obýváku u poslechu tohoto velmi dobře šlapajícího alba asi nikdo nebude mít důvod řešit.
Pod heslem „heavy times require heavy albums“ Palace vzdávají osmdesátkovému heavy metalu skvělou poctu. Jasně, přehrabovat se v tom, co ještě nebylo ke slyšení, by bylo na dlouhé lokty. Ale když to funguje tak jako na téhle desce (navíc podpořené přehledným a řezavým zvukem), není nad čím váhat.
|
