Je ještě nějaká jiná stále činná kapela (snad kromě The Rolling Stones) symbolem celé historie rockové hudby jako Deep Purple? Od jejich vzniku se datuje už čtyřiapadesát let a svůj magnum opus „In Rock“ vydala tato parta před celým půl stoletím. Neuvěřitelné, že má stále ještě chuť tvořit a vydávat nové desky. Pravda, ty už srovnání s těmi největšími klasikami leckdy nesnesou, ale už jen fakt, že Deep Purple vydávají něco nového, je vždycky vzrušující a je to událost s velkým U. Deep Purple jsou pochopitelně dnes jiní, než bývali v nespoutaných divokých dobách „In Rock“, „Machine Head“ nebo „Burn“. Je na nich ale sympatické, že se nesnaží znít stále mladicky, že objevili klíč k tomu, jak se má správně stárnout, aby nedocházelo k trapným situacím jako u podobně letitých kolegů (už jen z úcty nebudeme jmenovat…), ale i tak navazují na svou práci, která vychází přímo z rockového pravěku. Deep Purple navždy budou hvězdy, i kdyby jejich desky už měly jen zlomek dávné síly.
Podivně pojmenovaná novinka „Whoosh!“ je jejich už jedenadvacátá deska a Deep Purple z promofotek k ní už vypadají skutečně jako zasloužilí staříci, kterým už dávno prořídla kdysi bujná kštice, při neopatrném pohybu na pódiu je chytnou záda a divoké pokoncertní pařby jsou už jen dávnou minulostí. Vždyť i jejich nejmladšímu členovi, kytaristovi Steveovi Morseovi, je už dnes šestašedesát let a Ianu Gillanovi a Rogerovi Gloverovi odbyla pětasedmdesátka, což je věk, kdy většina jejich vrstevníků už jen čeká na výplatu důchodu a v tom lepším případě si jednou za rok, jen tak opatrně, vyjedou na krátkou dovolenou. Čas u Deep Purple ale pravděpodobně běží jinak, protože jak si vysvětlit nekonečné koncertní šňůry, stále oddalovaný odchod do penze a nakonec i vydávání nových alb. Ani jedno už by tihle tatíci neměli zapotřebí…
Že Deep Purple nové „Smoke On The Water“, „Highway Star“, „Child In Time“ nebo „Fireball“ nikdy nenatočí, je stará známá věc. Chybí jim k tomu nejen dávný drajv a energie, ale i Ritchie Blackmore a Jon Lord, tedy dva členové z nejzásadnějších. Zejména po Blackmoreově odchodu tehdy v devadesátých letech se tvář kapely nutně změnila, ubyla výbušnost a hromové riffy a s příchodem klávesisty Dona Aireyho navíc přibyla progresivnější tvář. Stále se sice staví na původním hard rocku, který Deep Purple pomáhali vymyslet, ale ty úklony směrem k progu byli na albech jako „Now What?!“ a „Infinite“ stále více čitelné. Nebyl proto důvod domnívat se, že to na „Whoosh!“ bude jinak. Není… A kdo už se smířil s faktem, že v téhle kapele nikdy nebude hrát Ritchie Blackmore, pro toho „Whoosh!“ nebude představovat žádné zklamání.
Kdekdo ze starých příznivců řekne, že „Whoosh!“ je zbytečná deska. Je to ale podobné, jako by se tvrdilo, že Leonardo Da Vinci už nemusel po Mona Lise malovat žádné další obrazy. Jako v případě tohoto klasického malíře a jeho pozdějších děl, dokumentuje „Whoosh!“ stav věci na samém závěru úchvatné, předlouhé kariéry Deep Purple. Už nemusí nikomu nic dokazovat, prostě si hrají pro radost a stále hrají skvěle. Samozřejmě, stěžejní nápady, které by se mohly ještě zařadit do jejich zlaté pokladnice, na „Whoosh!“ nejsou, ale i tak je novinka sympatickou kolekcí podařených, byť leckdy nenápadných skladeb. Ty už nesymbolizuje nadšení, touhu po úspěchu a snahu hodit konkurenci rukavici, nové věci jsou zejména o radosti ze společného hraní, o oslavě hudby jako takové a o náladě, která je mírně sentimentální a nostalgická.
Deep Purple se samozřejmě nevydali cestou sladkobolných věcí, ale jisté zpomalení a vyčistění soundu je na novince znát. Nelze proto porovnávat úvodní věc „Throw My Bones“ s vysokooktanovými otvíráky „Speed King“ či „Fireball“, protože Deep Purple se na novince usadili v pohodlné a rozvážné poloze, nikam nespospíchají ani netlačí na pilu. A přestože daní za tuto ležérnost je určitá nevýraznost nového materiálu, pořád album působí dostatečně sympaticky. Má své vrcholy hned v úvodní dvojici „Throw My Bones“ a „Drop The Weapon“, ve cválavé „The Long Way Round“, trochu tajemně znějící „The Power Of The Moon“ (dost dobře možná nejlepší věc desky) a nakonec i v rozverné „Nothing At All“, kde zprvu působí Aireyho klávesové vyhrávky dětinským dojmem, ale jsou natolik chytlavé a chytře zakomponované, že je nebudete moci dostat z hlavy. Do krásy se nakonec otevře i hypnotická „Man Alive“, kde úvodní část tepe spíše na romantickou strunu, kterou utne neurvalý Morseův riff, aby se kapela vrhla (možná nejvíce na celém albu) do víru progrockových vášní. Zmíněnou nostalgickou či sentimentální náladu nahrávky podtrhují některé reminiscence na minulost - jinak vcelku průměrná „No Need To Shout“ disponuje úvodem, který je jako vystřižený z dávné klasiky „Perfect Strangers“ a pak samozřejmě je tu instrumentálka „And The Address“, jež otvírala v roce 1968 debutové album „Shades Of Deep Purple“. Náhoda nebo čistá symbolika poukazující na blížící se konec?
O posledním albu Deep Purple se mluví už delší dobu. S každým rokem a každou další deskou je tato pravděpodobnost vyšší. Kdyby se ale stalo, že „Whoosh!“ skutečně bude finálním dílem této britské legendy, nejedná se o loučení na vrcholu, ale o sympatické završení neskutečné dráhy, bez toho, aby se starý fanoušek musel byť jen na vteřinu za své dávné idoly stydět. On totiž ten tvůrčí potenciál v Deep Purple ještě nějaký dříme...
|
