„It`s thrash, not fucking trash!“ vykřikují v jedné ze skladeb nového alba svou stylovou orientaci Španělé Apotropaico a zároveň tím (pro ty jazykově zdatnější) zřejmě chtějí naznačit, že jejich hudba nepatří do odpadkového koše. O tom prvním prakticky od prvního tónu není pochyb a vlastně ani to druhé vám nepřijde na mysl. Ne, že by Apotropaico měli snad patřit k nějakým stylotvůrcům a tahounům scény, to zase ne, ale jejich převážně staromilský thrash metal (do něhož se sem tam připlete odér slavné éry nejen kapel z velké čtyřky, nicméně zcela zarezlí v osmdesátkách Apotropaico také nejsou) má potřebnou energii a říz, přitom se nebojí sklouznout na melodiích, a hlas křiklouna Kiara není sice kdovíjak osobitý (vyjma momentů, kdy vsadí na lehkou afektovanost), nicméně představuje spolehlivou jistotu, která dokáže naplno prodat drajv, který skladby mají.
A byť je thrashová příslušnost u téhle kapely nezpochybnitelná, je trochu paradox, že při hledání reprezentativního vzorku z devítky střel, plných sekaných riffů, o pozornost se hlásí především dvě nejdelší skladby „The Hunters“ a „Walking Out Of Real“. Nejsou proti ostatním kouskům kdovíjak natažené, nicméně tím, že dokáží udržet jasný tah na bránu, ale i vygradovat silnou atmosféru, deklarují Atropopaico fakt, že kompozičně jsou na tom velice dobře. Nejtemnější uštěkaná položka „The Hunters“ s lehkým vokálním přehráváním a jedovatým výrazem, ani závěrečná volnější „Walking Out Of Real“ s dramatickým proplétáním hlasům nejedou v kdovíjak dravém tempu, přesto působí mohutně, sytě, dynamicky a rafinovaně, byť příznivci klasických nekompromisních vypalovaček zřejmě najdou zalíbení spíš v kousavém otvíráku „Party Of Death“, strohé „Piss Of Me“, či divoké sypačce s bezprostředně neohrabanými sbory a až punkovým nádechem „It`s thrash, not fucking trash!“
Zábavná deska, plná přístupného thrash metalu. Žádná ortodoxní zabijárna, spíš nápadité křížení razance a melodií, na kterém je znát, že Apotropaico jejich muzika baví a že jim jde přirozeně a docela obratně od ruky.
|
