Terra Atlantica je spolkem, který založila dvojice powermetalových nadšenců Tristan Harders a Nico Hauschildt. Jejich záliba v kapelách jako Twilight Force nebo Edguy musela ven, a tak tři roky po založení kapely vzniká debut „A City Once Divine“, na kterém němečtí hudebníci předvedli nemalé skladatelské schopnosti. Poté se trochu míchalo se sestavou, dvojice kmenových členů ale zůstala na svém místě, takže invenční proud vesele tryskal dál a nejnovějším výsledkem tohoto výronu je počin s titulem „Age Of Steam“.
Nejde o osobitou muziku. Mnoho melodií je povědomých, někdy jde v podstatě o přímou kopírku. Krom toho autorský rukopis pokaždé nenachází kýžený směr, jenž by danou skladbu vyšvihl do výjimečných sfér. Nad tím vším ale vítězí energie, která z hudby prýští a ve své sugesci dovoluje vyzmizíkovat kdejakou výtku. Posluchač, který adoruje druhou powermetalovou vlnu a vedle výše zmíněných veličin také třeba party jako Heavenly, Rhapsody nebo Pathfinder, tohle prostě musí zhltnout jako pivař dvanáctku, bez ohledu na skutečnost, že předtím již podobných (ne-li přesně shodných) zážitků zakusil bezpočet.
Důležitým faktorem je zručnost, ať už technická (zvuk je lepší než minule), tak řemeslná (ačkoli značně specifický zpěvákův projev nemusí sednout každému). K tomu skladatelství, které do známých žánrových množin vnáší dostatek talentu a hlavně fištrónu, jenž nedovoluje celou záležitost odvrhnout jako bezduchý plagiát. Základem je ovšem touha po poslechu oslavného, triumfálně koncipovaného symfo-power-speed metalu. Pak se skladby jako „Across The Sea Of Time“, „The Treachery Of Mortheon“, „Quest Into The Sky“ a zejména závěrečná, neodolatelně gradovaná kompozice „Until The Morning Star Appears“, stávají nepokrytou radostí a plnokrevným stylovým zážitkem. Orchestrace jsou dávkované se správnou citlivostí (opět s nimi pomáhal Alex Hunzinger z německé formace Aeternitas), stejně tak doprovodné a sborové zpěvy. Dočkáme se hlubokých vokálů i growlingu, v obou případech podťatých slastně klenutou melodií, středobod ale samozřejmě tvoří vzletně načančané refrény, které evokují rej stovek svatebně ošacených andělů (včetně veškeré kýčovitosti, jež takový výjev doprovází).
Není vždy podobně veselo, obsah balady „Believe In The Dawn“ působí i kvůli valčíkovému tempu příliš tuctově, pochodovka „Mermaids´ Isle“ stejně tak. Jenže pak Němci přijdou se speedem, bombastickými (neo)klasickými symfoniemi a heroicky napruženými vokály, do toho vsypou tunu filmového spektáklu a fanoušek inkriminovaného žánru má jasno – každá kapela, která vrací symfo-power na světlo boží, přičemž tak nečiní nezajímavě nebo polovičatě, zaslouží pochvalu, obdiv a vděk.
|