Úspěch "Armageddonu" byl obrovský a porevoluční doba metalové hudbě přála. Toho Törr využil a vzal znovu studio útokem. Možná by se to mohlo zdát jako unáhlený krok, ovšem kapela měla v té době obrovskou sílu. A druhého kytaristu Pavla „Mr. Monroe“ Kohouta (syn někdejšího bubeníka Katapultu Tolji Kohouta). K jeho příchodu z oldschoolové blackové formace Morrior se váže zajímavá historka - Monroe poslal kapele dopis s přiloženým kohoutím drápem, což zbytek členů naprosto nadchlo a byl okamžitě přijat. Dnes sice není jasné, nakolik se tato příhoda zakládá na pravdě, jisté ale je, že Henych se Švarcem pochopili, že je třeba co nejdříve využít i Kohoutova potenciálu a přenést jej do nového materiálu.
"Armageddon" vyšlo v dubnu 1990 a na konci téhož roku byla kapela znovu ve studiu. Nezabránil jí v tom ani incident, který se odehrál 18. listopadu v Novém Jičíně, kde po koncertu Melmus se Šakalem (oba notně posilněni kořalkou) zdemolovali jeden z hotelových pokojů, což se neobešlo bez zásahu policie, naštěstí pouze s peněžitým trestem. Tato epizoda patří do příběhu alba "Institut klinické smrti" jen okrajově, mnohem více šokující (i na tehdejší velmi uvolněnou dobu) byl obal desky, který vykresloval Ježíše Krista staženého z kůže. I kvůli němu Törr začínali mít problémy s katolickou církví na různých místech a začínalo se schylovat k tomu, co kapela důvěrně znala z doby předrevoluční - k zákazu koncertů. Vydavatelství i prodejci ale byli v té době dost benevolentní a proto se za pár měsíců zmasakrovaný Ježíš šklebil z výloh obchodů.
Kdo čekal pokračování "Armageddonu" byl buď zklamán, nebo minimálně zaskočen. Zde není místo pro proto-blackové popěvky "Zlej sen" nebo "Samota", které už dávno zůstaly za prahem osmdesátých let. Zde fouká vítr z trochu jiných směrů. Zajisté tomu dopomohl Kohoutův příchod, protože totálně undergroundová a mrazivá atmosféra, kterou obsahuje nahrávka "Cholera", jíž se Kohout předtím prezentoval v Morrior, je z části přenesena i na "Institut". Není to jen tím, že Kohout se rozdělil se Šakalem (ve větší míře) a Henychem (v míře menší) o vokály, ale spíše odlišnými vlivy, které utvářely Kohoutovu muzikantskou osobnost. Byl to on, kdo s sebou přinesl vlivy kapel jako Celtic Frost nebo Possessed, které definitivně utvořily tvář této desky.
...vítej ty z davu cvičených krys k nám dolů, do říše hříchů,
k andělům padlým co stále žijí - v podzemí, tak trochu osamělí,
víra je mrtvá, zlomen je kříž, tančíme v ohni, kouříme shit,
tak přidej se k nám a sestup níž - do podzemí, do zajetí...
Ta změna je patrná hned z úvodní skladby "V podzemí", kde probleskují právě tyto inspirace, je odhazována stará blackmetalová škatulka a díky použití Kohoutova vokálu dostává skladba deathmetalový nádech. Ironií osudu proto je, že v nepochopitelném klipu Kohoutův zpěv předvádí Henych, tedy symbol staré tváře Törru. Sám Henych na desce až trochu překvapivě ustupuje do pozadí, svou pozici frontmana přepouští (až na dvě výjimky) právě Kohoutovi se Šakalem. Druhý jmenovaný se blýskl v poeticky nazvané skladbě "Seru krev", které vévodí táhlé (skoro by se dalo říct až arakainovské) riffy, do nichž řeže nezvykle vysoký a ječivý Šakalův řev. Ten nakonec rozdrtí thrash/blackový útok "Právem silnějšího", což je znovu prostor pro to, aby se kapela, tentokrát vedená Kohoutem, vrátila k úvodní "V podzemí". Jaký to kontrast k dalším dvě skladbám - "Odkaz šelmy" a "Pán snů" pod taktovkou Šakalovou! Zejména druhá jmenovaná potěší velice osvěžujícím kytarovým sólem v druhé polovině stopáže.
...žijeme se svou smrtí aniž ji vnímáme, nepřipraveni se náhle ocitáme na její hranici,
teď seš sám tvůj svět zhaslej a vymazán, nářek, pláč, nesmíš stát když cejtíš mráz,
strach z těch hrůz, snad spíš nahej a roztrhán, v dáli zní zvuk jako hlas tak pojď dál,
smrt vládne snům... smrt jde vstříc dnům...
Deska se láme a tempo brzdí s příchodem titulní "Institut klinické smrti". Atmosféra se dá krájet v úvodní záhrobní promluvě, jež se dotýká světa brněnských luciferů Root a její nálada se pak proplétá celou skladbou.
Dopomůže jí i nečekaně sugestivní Monroeův zpěv (zde by sedělo spíše použití Šakalova vokálu), který vynikne zejména díky tomu, že je je mírně podporován nástroji, což umocňuje hnilobných pach a zvrácenost skladby. Jaký to znovu protiklad (v tomto případě opět v tom nejlepším slova smyslu) proti ostré "Kremator", sázející na těžké riffy a výborné sólo v samém srdci skladby. V závěru alba se ke slovu dostává konečně Henych. Těžkými trhanými nádechy předčasně pohřbeného muže otevře principál jednu z nejsilnějších skladeb desky „Předčasnej pohřeb“. Celá skladba se točí okolo silného kytarového riffu, doplněného o efekty a přisprostlého (avšak poutavého) textu, jenž se snadno vryje do paměti. Právě "Předčasnej pohřeb" byla jediná skladba z "Institutu", která v koncertním programu Törru přežila i nástup nového tisíciletí a kapela jí hrála prakticky až do Henychova (nuceného?) odchodu v roce 2010.
Šakalovo „Libreto smrti“, opatřené operním úvodem, připraví ornou půdu pro poslední bezmála sedmiminutovou, mrazivou, doommetalovou, a v podstatě poloakustickou „Sebevraždu“, Nervní Henychův projev, deklamující odevzdaně text v souboji s poryvy kytar může působit nekonečně jako rozhodnutí sebevraha, před finální tečkou se ale nečekaně a rázně změní ve změť různých blasfemických zvuků... jsou slyšet zvony, kvílející vítr, šeptání démonů, nelidský řev... ano, asi taková je skutečná cesta očistcem. A najednou je ticho. Definitivně nekonečné...
...každou noc vidím skrz oči šílence a vládnu tvrdou pěstí,
nechte mě zapálit oheň! Kapky hadího jedu stékají do čerstvých ran,
v mém odumírajícím mozku, žijícím ze zvuku elektrický kytary,
zbývá už jen natáhnout do skla a upadnout ve smrtelném spánku...
S rychlým natočením dalšího alba se risk Törru nadmíru vyplatil, "Institut klinické smrti" je oproti debutu ještě povedenější a vyzrálejší. Jistě na tom měl velkou zásluhu Pavel Kohout, který však krátce po vydání "Institutu" (údajně kvůli sporům se Šakalem) odešel. Tím se Törr vrátil ke starému triu, ovšem už nikdy v něm nedokázal být tak silný, jako dosud. "Institut kinické smrti" je nejen artefakt divoké porevoluční doby, ale zároveň silná nadčasová deska, která si nutně zaslouží jen to nejvyšší hodnocení.
|
