Jaké to je být v metalu za bílou vránu (nebo černou ovci, abychom byli dostatečně „barevně“ vyvážení), by mohli vyprávět němečtí Hellride. Trojice z Norimberka se už na začátku svého působení rozhodla hrát akustický metal. Vzhledem k tomu, že nemělo jít o jednorázový odskok od řinčícího rachotu, plného řezajících kytar a dunící rytmiky, nýbrž o systematické „metalování“ za pomoci pouhých dvou umírněných akustických kytar a jednoho hlasu v poměrně decentním provedení, je to jasný protimluv, podtržený dokonale zvoleným názvem pro ryzí jemnopartu. Aby těch paradoxů nebylo málo, svou druhou desku Hellride nazvali „Goodbyes To Forever“ z toho důvodu, že již při jeho tvorbě byli v jakési pauze, kterou se rozhodli přerušit vydáním nové desky, s vědomím, že již v době její edice budou Hellride minulostí. Trošku úsměvně vypadá zmínka vydávající firmy o tom, že jednou z příčin pauzírování byly logistické důvody, ale to tak nějak zapadá do neortodoxnosti kapely.
Daleko podstatnější je fakt, že album „Goodbyes To Forever“ není špatná deska. Samozřejmě zapomeňte na jakýkoliv ostřejší tón, vše je založeno především na poměrně charismatickém hlasu (občas zajímavě propleteného jiným, či interesantně navrstveným), ale i na dobrých melodiích, hrsti nezbytných emocí i silné dávce melancholie, a to všechno táhne Hellride do odéru jižanského rocku. U většiny písní vás bezděčně napadne, jak by asi zněly z ohulených aparátů a ta představa (samozřejmě se slušnou dávkou fantazie) není vůbec špatná. Prim v ní hrají zejména „Napoleonized“ s posmutněle melancholickým nápěvem a mile zvonícími kytarami, a „hutný“ manifest kapely „Metal This Not Is“, potenciálně nejvýraznější skandovačka s vše objasňujícím dialogem v refrénu „Metal, this is metal, no, this is not metal, this is metal, well – what the fuck“. Že se Hellride vrací až kamsi k úplně základním hudebním kořenům, vypoví skladba „3030“ s asociací na Beatles, cover „Young Turks“ od Roda Stewarta prozradí, že Hellride hrají dobře i na pohodu.
V minulém století bylo možné vidět na poutích různé zvířecí anomálie s mottem „Přežijí rok 2000?“. Takhle nějak by se dala chápat i tvorba Hellride, která je svým způsobem osobitá a zajímavá, ovšem trvalý útok na nějakou větší cílovou skupinu by asi bylo strašně těžké nasměrovat. Kvalita skladeb na „Goodbyes To Forever“ není tím, co přivedlo Hellride na hudební hřbitov, otázka přežití kulatého roku 2020 je i tak v tomto případě již vyřešená.
|
