Jsou alba, u kterých si říkáte, že by bylo snad nad lepší, kdyby vůbec nikdy nemusela vzniknout. Ne proto, že by na nich byla špatná hudba, ale proto, že za nimi stojí silný příběh, jehož prožívání může být pro autora noční můrou. Mezi tato díla lze zařadit novinku zpěvačky Heleny Iren Michaelsen. Ta se po poněkud nemastné loňské desce kapely Imperia „Flames Of Eternity“ vrátila ke svému soukromému projektu Angel, s nímž debutovala před čtrnácti lety albem „A Woman`s Diary – Chapter I“. Název již tehdy signalizoval, že někdy by mohl vzniknout druhý díl. Ani sama Helena však tehdy nemohla tušit, jakou zkoušku jí osud připraví a jaké události bude druhá kapitola reflektovat…
Album „A Woman`s Diary – Chapter II“ není vyloženě koncepčním dílem a snad proto do něj občas pronikne pohodové písničkářství a optimismus. Jinak totiž základní téma, kterého se deska týká, nabízí obrovský prostor pro emotivnost, pochmurnost, bolest i vztek. Zpěvačka se společně s Oliverem Phillipsem, který obstaral všechny nástroje, totiž zaměřuje na události spojené s její dcerou Angel Marií, která (zřejmě) byla v důsledku značně vyhroceného sousedského konfliktu v roce 2014 matce odebrána, obě do současnosti žijí odděleně, dle Heleniných vyjádření je dcera týrána a zneužívána, přičemž zpěvačka sama měla v této kauze čelit snaze o diskreditaci zpochybňováním jejího duševního stavu.
Čistě z hudebního hlediska lze konstatovat, že tyto události dotlačily Helenu k jednomu z nejlepších děl její kariéry. Není to tím, že deska z větší části rezignuje na metalovou podstatu a dává vyniknout Helenině hlasu i jejímu citu pro siné melodie, větší zásluhu na tom má fakt, že ve svých emocích jede zpěvačka až na dřeň a přitom zní přirozeně, opravdově a uvěřitelně, a to i v momentech, kdy jí do hlasu pronikne výraznější afektovanost. Díky tomu všemu je „A Woman`s Diary – Chapter II“ niternější a osobitější. Přitom spojení až popově odlehčeného a veskrze pozitivního „Streetchild“ (i s teatrálnější pasáží, prohnanou přes mašinky), laskavě posmutnělého „Do You Hear my Cry“ s pohádkovou náladou, „I Don`t Believe“ s odhalenou zranitelností, taneční a orientem načichlé „My Desire“ s ultraafektovaným vokálem (tady už je to docela přes čáru), tklivé „Rock In The Sea“, nenápadného a přitom emocemi nabytého závěru alba, či hororově vyhrocené „Imprisoned“ ( „They locked me up into a mental hospital…“), směřující do bombastičtějších operních nápěvů, je náladově velmi barevné a přitom konzistentní.
„I don`t believe, don`t believe in God, because he never told me what is wrong or right…“. Jako by Helena v sobě dlouho dusila vlastní pocity, což se odráželo na posledních albech Imperie, a na téhle desce je pustila všechny ven. Výsledkem je nejosobnější a tudíž nejuvěřitelnější deska celé Heleniny diskografie.
|
